44 dní křížem krážem po Vietnamu - VietnamTravel

Před několika málo dny v noci jsem se vrátil z měsíc a půl dlouhé cesty, kterou jsem od samého počátku jejího plánování pracovně pojmenoval křížem krážem po Vietnamu.

Pokud mě paměť neplete, tak s jedním klientem jsem jel počtvrté. Ovšem úplně poprvé na více jak dva týdny. Konkrétné se jednalo o 44 dní. To je doba, kterou si člověk dopředu dovede jen stěží představit. Připočte-li se k tomu více jak 9500 km za volantem a společnost dvou lidí po 24 hodin denně, musím upřímně přiznat, že cesta byla hodně náročná. A to jak pro mě, tak pravděpodobně i pro Milana.

Nakonec, soudě dle toho že píši tento příspěvek, jsme cestu ve zdraví přežili. :)

Náročná práce. :)

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak tento článek pojmout. Pokud bych měl detailně popisovat všechna místa a příhody, musel by mít článek minimálně deset dílů. Silně pochybuji, že by to někoho zajímalo. Právě proto bude příspěvek pojatý jako stručná správa doplněná drobnými postřehy.

Jeden můj přítel říká, že moje práce je víceméně taxikaření. Má pravdu, tady je jeden z příkladů.

Začal bych možná tím, že po stránce počasí a spolehlivosti auta, se trip až podezřele dobře vydařil. V prvním měsíci nám propršel (spíše mrholilo) pouze jeden den. V posledních 14 dnech to bylo trochu horší. Dva dny odpoledního deště společně s jedním propršeným dnem. Na to že jsme projeli zemi ze subtropického pásma do tropického a zase zpátky, se nejednalo o žádnou tragedii. Jednoduše řečeno ohledně počasí nemohlo být o moc lépe. Auto šlapalo bez sebemenších problémů a to jak na severu země, tak hlavně na tankodromech u kambodžských hranic. Řešili jsme pouze dvakrát proražení pneumatiky, které se paradoxně neodehrály v těžkém terénu, ale ve městě a jeho nejbližším okolí. Zajímavostí může být, že oba defekty proběhly během třech hodin na jednom a týž kole. Díky absenci poruch jsme pouze tankovali a měnili olej, který se mimochodem ve Vietnamu mění po "neskutečně" dlouhých 3000 km!

Po stránce soužití dvou lidí po tak dlouhý časový úsek je nezbytné položit si otázku, co je ideální stav. Mohu posuzovat jen z mého pohledu, což samozřejmě nemusí být stoprocentně objektivní. Pochopitelně by bylo poněkud zvláštní, kdyby neproběhlo několik drobných střetů a krátkých výměn názorů. Ale to je asi tak všechno. Nic dalšího, co by stálo za delší řeč, k tomuto tématu nemám.

Program cesty byl nabitý k prasknutí a vyjma dvou dnů u moře, jsme každý den přejížděli na stále nová místa!

Po dešti nic neobvyklého - utržený svah. Nicméně tohle bylo blízko civilizace, takže na místo lopat mohla nastoupit těžká technika.

Začínali jsme severem, kde jsme strávili něco kolem deseti dnů. Následně jsme se přesouvali při východním pobřeží přes všechna známá turistická místa a přímořská letoviska do delty Mekongu. Deltou jsme projížděli několik dní takměř po všech průjezdných cestách, trajektech a mostech, jejichž nosnost mnohdy nebyla vyšší než jedna tuna, až na samý jih Vietnamu - Mũi Cà Mau. Aby se člověk k nejjižnějšímu pointu Mũi Cà Mau vůbec dostal, musí opustit pevnou půdu pod nohama, protože posledních padesát kilometrů k cíli není jiné cesty, než po vodě. Na člověka zde čeká propletání se rameny mangrovů, kde jedinou společností je mu les a několik osad. My jsme zvolili rychločlun, díky němuž nám úsek nezabral více jak dvě hodiny.

Musím uznat, že to opravdu stálo za to!

Další směr naší cesty byl při jihozápadní pobřeží zpátky na sever při kambodžské hranici. V tomto úseku nás potkaly záplavy. Zaplavené stovky kilometrů čtverečních se podepsali mj. na biodiverzitě místní fauny. Vodní ptáci, potažmo ptačí parky, byly naším hlavním cílem. Bohužel ptáci nebyli skoro nikde. Poslední naděje jsme vkládali do NP Tram Chim. Předpokládali jsme, že se opeřenci přesunuli za potravou o 200km severněji právě do tohoto parku. Nicméně se potvrdilo, že naše úvahy byly liché. Opět vysoká hladina vody. Poslední, i když trochu naivní, šancí měl být NP Cat Tien, ale ani tam to nebylo o moc lepší. Cat Tien pro nás připravil nečekanou odměnu. V džungli jsme měli tu čest potkat se s rodinou (10-15 jedinců) Gibona žlutolícího (Nomascus gabriellae). Vzhledem k tomu, že jsem se s tímto druhem setkal naprosto osamocený vůbec poprvé, jednalo se o úžasný a nezapomenutelný zážitek! Po NP Cat Tien jsme pokračovali do kopců s nadmořskou výškou kolem dvou tisíc metrů. Náhorní plošina Dak Lak je domovem kafe, květin, zeleniny, vína, slonů, etnických menšin a další zajímavostí. Aby bylo možné všechny výše popsané krásy navštívit, je nezbytné strávit desítky hodin jízdy džunglí po prašných cestách s mnohdy více jak metr hlubokými výmoly. Bonusem za všechny útrapy spojené s jízdou jsou zcela jistě osamocené osady etnických menšin lidí kmene BaNa, Lao a dalších. Po několika dnech drkotání, vystřídala kambodžskou hranici laoská. Cesty jsou v tomto úseku sice o něco málo přívětivější, ovšem liduprázdno přetrvává. Je třeba zmínit, že právě ona odlehlost a divokost zdejší přírody byla tím, proč jsme do této oblasti jeli. Skutečně příroda, a v ní žijící lidé, jsou v těchto oblastech naprosto jedinečné.

Někde jsme byli docela centrem pozornosti...

Z posledních několika málo dní jsem měl velké obavy. Jakákoliv, ač zdánlivě banální porucha, mohla znamenat vážný problém. Možných problémů ať už s policií, vojskem, domorodci atd. mohlo být pochopitelně daleko více. Vím o čem mluvím, protože v minulosti jsem navštívil (pokaždé sám) tyto oblasti několikrát. V nějakém budoucím příspěvku se k tomuto tématu možná vrátím. Prožil jsem v těchto místech doslova peklo. To když mi zadrželo vojsko, sebrali mi auto, mobil, foťáky, a zavřeli mi do cely. Tam jsem strávil den, a nebýt mých kontaktů na univerzitu a jejich zaručením se za mě, nevím jak by všechno dopadlo. Následně mi propustili s nařízením kudy pojedu, a kde se budu hlásit. Lilo jako z konve a všem muselo být jasné, že projet džunglí v tomto počasí, je zcela nemyslitelné. Nikoho moje problémy nezajímali, rozkazy jsem dostal, a v podvečer jsem vystřelil z kasáren jako namydlený blesk. Pochopitelně jsem cestou neprojel, a auto v bahně zahrabal po okýnka. Noc jsem strávil za tropickém lijáku v lese, osm hodin jízdy od nejbližší civilizace... Tenhle příběh se mi momentálně vybavil, a tak berte předchozích pár vět jako malou upoutávku na některý z příštích článků.

Po silnici by to bylo daleko horší (díry po pás) a hlavně podstatně hlubší.

Pravdou je, že pokud by se porouchalo cokoliv na autě, znamenalo by to problém. Zvláště pak pokud máte v autě někoho, za jehož bezpečí a pohodlí nesete zodpovědnost. Proto není právě tím pravým ořechovým pouštět se do podobných podniků. My jsme o těchto rizicích věděli, a pro případ jakési pojistky, jsem posílal manželce každou druhou hodinu (20km) SMS o naší pozici. Štěstí nám přálo dokonce i v době, kdy jsme za úplné tmy dojeli po rozbité lesní cestě k mostu, který tady ještě před několika měsíci stával, ale tentokrát nebyl. Vzala ho velká voda. Naštěstí existovala náhradní cesta, kterou nám poradili nějací přiopilý "zoufalci" z bambusové chýše. Jet po vojenské cestě přímo na samé hranici, ale s tím rizikem, že na ní obyčejní smrtelníci nesmí vjet. Co by následovalo kdyby nás zadrželi (mám u nich již jeden záznam viz. výše), se netřeba rozepisovat. Na druhou stranu při představě, že se budeme vracet po tmě minimálně sedm hodin, po cestě kde na každém padesátém metru hrozilo utržení nápravy, mi přebíhal mráz po zádech. Nehledě zákazu jsem se prohnal oním cca 40km úsekem rychlostí Sebastiana Loeba.

Risk bohudík vyšel!

Nhà Rông - slavnostní dům etnika Ba Na.

V kopírování západní hranice jsme s drobnými odklony (podzemní jeskyní systém apod.), pokračovali až pod Hanoi. Tam jsme definitivně opustili pralesy a vydali se směrem k Ha Long Bay. Zátoka si pro nás nachystala hned několik drobných překvapení. Tím příjemnějším bylo počasí. Krátce po našem příjezdu se obloha protrhala a přestalo pršet. Dokonce v den, kdy byl Milan na lodi, svítilo slunce. Těm z vás, kteří navštívili Ha Long za deště a mlhy, nemusím vyprávět. Pracoval jsem v minulosti hned pro několik skupin, kteří ač byli na moři dva dny s nocí na lodi, po příjezdu zpátky do Hanoe kupovali pohledy, aby vůbec věděli, kde vlastně byli. Druhý Milanův den pobytu na moři vietnamské úřady časně z rána přerušily. Nejenom jemu, nýbrž všem. Krátce po sedmé hodině ranní byli všechny lodě zpátky v přístavu, a kde začal ten správný zmatek se stovkami lidí čekajících na odvoz. Důvodem všeho byl řítící se tajfun z Filipín. Následné tři dny nevyjela do zátoky ani jedna turistická loď. Takže, i když byl zájezd na polovinu zkrácen, uskutečnil se! Přijet byť jen o jeden den déle, mohli jsme si dát na pobřeží kafe a jet zpátky do Hanoe.

Závěrečný den a půl jsme strávili v Hanoi. Obava z tajfunu společně s drobným dopoledním mrholením vyděsila obyvatele a turisty Hanoe natolik, že na místech kde bývají jindy stovky lidí, nebyl vůbec nikdo. To byla paráda, kterou jsem nikdy předtím nezažil.

No a abychom celý trip řádně ukončili, dali jsme si několik českých piv.

Na zdraví!

Malé zamyšlení na závěr.

Když s odstupem několika dní přemýšlím nad tím, jestli bych do podobné akce (jeden klient na tak dlouhou dobu) šel znovu, obávám se, že ne. Důvody k tomu mám dva.

Zaprvé měsíc a půl se všemi najetými kilometry v tropickém počasí (horko, déšť atd.), po zoufalých (mnohdy přeplněných) silnicích plných prachu a dálkových světel, je samo o sobě hodně náročné.

Zadruhé riziko že si sednete (celý odstavec platí pro obě strany) do auta na takhle dlouhý čas s jedním člověkem, kterého vidíte poprvé na letišti, se kterým si z nějakého důvodu nemusíte "kápnout do noty", je rovněž velmi vysoké.

Nicméně nic podobného se nestalo, a já bych velice rád poděkoval Milanovi za to, že jsme víceméně bez vážnějších rozkolů celou trasu projeli. Mojí snahou bylo, abychom navštívili všechno to, co ve Vietnamu standardně nabízí většina CK plus další (z mého pohledu zajímavější) místa. Abychom poznali rozmanité druhy kultur, etnické menšiny, ale naopak i obyčejné lidi s jejich každodenním životem. Navštívili jsme během cesty hned několik spřátelených rodin ať už mezi etniky, čí ve městech, vesnicích a vesničkách napříč celým Vietnamem.

Zkrátka všechno to, co se mi za několik let života ve Vietnamu podařilo posbírat.

Jestli jsem naplnil očekávání, je jen a pouze na Milanovi.

Chci věřit tomu, že s odstupem času, až opadne únava a vstřebají se zážitky, zanechá Vietnam v Milanovi pouze pozitivní pocity.

To je taky hlavní důvod toho, proč tohle všechno dělám.

Pijavice z NP Cat Tien. Jsou fakt rychlý a je jich hodně...

Naprostá podvečerní idilka - Milan se koupe a bůvolka močí...