Když člověka kousne pavouk... - VietnamTravel

Předevčírem mi probudilo silné pálení levého oka. Při pohledu do zpětného zrcátka mojí motorky (pozn. parkuji v obýváku, a jiné zrcátko nemám), mi  bylo všechno jasné. Asi jeden z komárů si našel škvírku v moskytiéře, a dopřál si občerstvení.

Co jiného, by to mohlo být...

Naordinoval jsem si standartní léčbu, která spočívala v chlazení ventilátorem a studenými obklady. Po několika málo hodinách jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Zajel jsem do nemocnice, pro prášek, případně mastičku. Prášek jsem dostal a mastičku taky. Samozřejmě, že jsem je nedostal, nýbrž koupil.

Vietnamské zdravotnictví nabízí zdarma pouze jedno - vynadáno. To když se člověk plete, kde nemá, případně "obtěžuje" svými otázkami osoby jiné, než by měl. Vše ostatní se platí. Od parkoviště, přes vstup a veškerá vyšetření, až po léky samotné.

Bolesti i pálení začaly pomalu ustupovat, a zdálo se být vše vyřešeno. Omyl, protože další den ráno bylo všechno tak o 300% horší. Nemusím mít doktorský diplom, abych pochopil, že ani tudy cesta nevede.

Nedalo se nic jiného dělat, než zajet opět do nemocnice,  a urgovat včerejší diagnózu. Paní doktorce moje opětovná přítomnost, vykouzlila úsměv na tváři. S klidným hlasem mi sdělili, že už ví proč.

Sláva

Věděla, ale nemohla mi pomoci. Údajně mi kousl v noci pavouk. Nestává se to prý to ale zase tak moc často. Jaká úleva, když už vím, že se to často nestává. Na moji otázku co s tím, mi odpověděla, že musím do Hanoe, kde mi píchnou obranou látku, a bude všechno dobré.

V opačném případě, se mám připravit na týden (možná dva) palčivé bolesti a pálení...

Děkuji, nechci. Tohle mi stačilo.

Vyjel jsem hned, protože do šesti večer jsem se musel vrátit zpátky do Thai Nguyen. Důvodem byla večeře s celou rodinou mojí přítelkyně. Tohle téma je na dlouhé povídání, a vlastně ani doteď nevím, jak to všechno dopadne.

Přijel jsem do Hanoe s doporučením, dostal jsem injekci, opět jsem vše zaplatil (Hanoi je asi tak o 200 % dražší), a odjel zpátky domů.

V rychlosti vykoupat, oholit, a s okem jako tenisák vyrazit na večeři. V deset navečer jsem byl zpátky doma na zahradě, a konečně se oddával klidu.

Popíjel jsem čaj, a přemýšlel jsem nad vším tím, co jsem se na večeři dozvěděl, jak se k tomu postavím, a co s tím budu dělat...

Úplně jsem zapomněl na moje oko.

Ale ne nadlouho. Letní noci jsou tu teplé (přes 30°C), a dusno. Vzduch je těžký, a mohl by se krájet podobně, jako v pohádce O Rákosníčkovi se krájela mlha.

Po chvíli jsem byl jako po koupeli - celý propocený. Po čele mi stékaly pěkně pomalinku (aby si to člověk dokonale užil) slané potůčky potu.

Znáte to, všechno se lepí apod. Pot se mi dostal do oka, což byla taková bolest, že jsem se hodně rychle vrátil do reality.

Znovu se polít vodou (dneska už snad po šesté), a jít spát před ventilátor, protože se stejně v tomto počasí ani nic jiného dělat nedá.

Koukal jsem do vlnící se moskytiéry a snažil se usnout. Nedařilo se. Bolest a teplo bylo silnější.

A pak jsem ho uviděl.

Dalšího (možná toho samého) pavouka, který za to všechno může. Mihl se jako stín, a zmizel někde pod postelí.

Na nic jsem nečekal, a začal hon. Vyzbrojený ručníkem a baterkou jsem ho začal pronásledovat.

Povedlo se, a už není mezi živými.

Po lovu...

Proč jsem na něj neměl štěstí předtím? Proč až nyní, po dvou letech?

Netuším.

Napadá mi jediné vysvětlení. Může za to již zmíněná moskytiéra. Používám jí až poslední dobou. Dříve jsem spal bez ní, a komáry až zas tolik neřešil. Ovšem s přestěhováním do nového domu, vzrostla i četnost komárů.

Musel jsem jí zakoupit, abych nebyl sežrán zaživa.

No a pavouk si usmyslel, že se pod ní přestěhuje společně se mnou. Kolikrát na mě spadl v minulosti, nemám zdání. Jsem přesvědčený o tom, že to nebylo poprvé, protože tenhle druh pavouka dělá, mimo jiné, takové přískoky. A ne malé. Možná tak 20-25 cm. V přirozených podmínkách by se mu s největší pravděpodobností chyba nestala, ale ventilátor rozvlní moskytiéru poměrně dost. Mohla nastastala situace, že chtěl skočit do míst, kde ještě před chvílí byla záclona, ale v momentě dopadu už ne. Následoval volný pád k zemi.

... a tam jsem byl já.

Možná si takhle padal týden, měsíc, až jednou dopadl poněkud neštastně na můj obličej. Já jsem se instinktivně ohnal rukou, on se lekl a rafnul...

Jedná se pouze o mojí teorii. Možná tomu bylo úplně jinak...

Muselo jednat o nešťastnou náhodu, protože se mi ještě nestalo, aby na mě spadl jen tak pavouk. Jo gekoni padají jako švestky, ale pavouci nikdy.

Teď se mi vybavila vzpomínka na jižní Ameriku.

Spali jsme zavěšeni v hamakách v indiánských příbytcích na břehu Orinoka. Půl metru nad námi byla střecha z palmoví. Ona střecha nás měla ochraňovat nejen před deštěm, ale i před různou pralesní havětí.

A právě o tu havěť se starala místní security - tarantule.

Pavouci tam měli spoje příbytečky. Tolik tarantulí na jednom místě, jsem nikdy před tím, ani nikdy po tom, neviděl.

Ještě teď mi přeběhne lehké mrazení po zádech při pomyšlení, že poslední co člověk vidí před spaním, je stín tohoto obrovského pavouka.

Ovšem tam to mělo svůj smysl. Indiáni si je tam chovali úmyslně, aby likvidovali již výše zmíněnou havěť z řádu hmyzu, ale údajně i drobných savců.

Tam jsem měl štěstí. Tarantule na mě nespadla, a když jo, tak nekousla...

Tak to je on.

Dnešní ráno jsem čekal rapidní zlepšení, které se však nekonalo. Je to stále stejné, možná ještě horší. Oko mám navíc nateklé natolik, že na něj už pro jistotu ani nevidím.

Co mi to tam v té Hanoi ty umělci jenom píchli....

Takhle vypadá moje oko nyní...