A pak že to nejde... - VietnamTravel
Poslední měsíc a půl jsem neaktualizoval stránky. Důvod byl prostý. Měl jsem hodně práce.
V krátkosti se pokusím přiblížit, co tohle období obnášelo, a co nás na cestách potkalo.
Kapitola první
První skupina čítala pět chlapíků z Písku a okolí. Společně jsme strávili osm dní, a projeli sever. Celkem jsme najeli něco málo přes tisíc kilometrů. Tahle skupina měla také jeden primát. Tím byl jeden z účastníků (na foto v oranžových kalhotách), který seděl na motorce poprvé v životě. Překvapivě onen nováček zvládl celou cestu naprosto v pohodě.
Jednoduše nejde v žádném případě srovnávat cesty po vietnamských komunikacích s těmi, na které jsme zvyklí z Evropy. Nejde jen o cesty, ale také například o klimatické podmínky.
Přirovnat by se to snad dalo, s trochou nadsázky, k šestidenní.
Nejde o rychlost, ale naopak o vytrvalost, a svým způsobem o určité sebezapření. Ono jezdit po nedělním obědě, po silnicích dálničního typu, a za krásného slunečného letního dne, je něco naprosto odlišného od toho, co čeká na člověka zde ve Vietnamu.
Žádné kapučínko, žádná jízda ve stupačkách, žádné zbytečné riskování apod..
Jedeme jako tým, a jako každý jedinec, jsme zodpovědný za celou skupinu.
Jakákoliv chyba znamená velký problém jak pro dotyčného, tak i pro celou skupinu.
Pokud toho člověk není z nějakého důvodu schopen, je lepší, když do toho raději ani nepůjde.
Řeči na téma, mám najeto, znám, apod., ztrácejí smysl.
Cesta se v mnohém podobá motokrosové dráze, s jedním velkým ale. Tím je množství nečekaných překážek. Od větví, kamenů a děr počínaje, až po chodce, samochody domácí výroby, a samozřejmě zvířata. Takové stádečko buvolů, které neubrzdí na svahu, a vyběhne z lesa jen několik málo metrů před vámi, není vůbec nic příjemného.
V neposlední řadě je třeba pochopit, že člověk není na silnici sám. Jsou tam i jiní, kteří mají svá, i když pro nás mnohdy nepochopitelná, pravidla. My jako hosti je musíme respektovat.
To je bezpodmínečně nutné si uvědomit !!!
Já jako dirigent a odpovědný za tým, mohu upozornit, vysvětlit, ale tím to končí.
Příroda nakonec usměrnila jednoho z účastníků sama. Hodiny v dešti, nebo naopak v mlze, vyléčí i toho největšího závodníka...
Vše nakonec skončilo v pohodě, a my jsme se vrátili z cesty po severu, živý a zdravý.
Tenhle trip mi ubezpečil v jednom. Pět lidí je pět hlav a pět názorů. Když si vezmete, že běžný rozestup je sto metrů, měl náš konvoj skoro tři čtvrtě kilometru. To se nedá uhlídat, ani omylem...
Již nikdy nepojedu se skupinou větší, než tři motocykly.
Takhle vypadala naše karavela...
Kapitola druhá
Den a půl doma, a přijeli další. Tentokráte dva plzeňáci. Měli jsme domluveno osm dnů, které se protáhly na tři týdny. Tyhle dva pány v již důchodovém věku, a i přes jejich bohaté cestovatelské zkušenosti, bych popsal dvěma slovy.
Pohodoví parťáci.
Skutečně si nejsem vědom žádného problému, žádné situace, kterou by jsme řešili jinak, než v poklidu. Možná to bylo dáno tím, že jsme si byl každý dobře vědom své role.
Díky tomu jsme viděli opravdu mnoho. Pokusím se nerozepisivat o detailech, ale z mého pohledu, to stálo za to.
Petr a Petr
Stejně jako tomu bylo u předchozí skupiny, tak i mezi těmito pány byl jeden, který seděl na motorce poprvé v životě až tady. Pár let po šedesátce se pustit do něčeho podobného, si zasluhuje obdiv. Přes počáteční (a zcela oprávněné) obavy, se z Petra stal po třech týdnech, pan řidič. Po dvou tisících kilometrech, a po tom všem co nás cestou provázelo, bych si dovolil tvrdit, že se z obou Petrů stali páni řidiči s velkým P.
Druhý den po prvním usednutí do sedla moto, a hned motokrosová vložka.
A tady je druhý Petr v akci...
Projížděli jsme vším možným i nemožným.
Konkrétně na tomto snímku stádem koz.
Já telefonuji domů, že jsme včas dorazili k trajektu, který nás převezl přes moře, na ostrov CatBa.
A nejen přírodu a život horalů jsme viděli.
Například i podobné "příšerky" se nám občas podařilo zahlédnout.
Nebo mladou kobru královskou...
Občas i na nějakého toho opeřence z ptačí říše jsme měli štěstí.
Prodírali jsme se džunglí, a musím zdůraznit, že se několikrát jednalo o vyšší level,
a možná že až o"hardcore".
Ale co hlavně, natáčeli jsme.
Ne my, ale Petr.
Vzniknout by měl dokumentární film o Vietnamu.
Jaký bude?
Tak na to si budeme muset ještě nějakou chvíli počkat.
Jedno je ale jisté. Materiálu jsme nasbírali požehnaně,
a dle mého názoru, velmi zajímavého a nevšedního.
Petr trochu podcenil slunce. Přehřátí mělo za následek úpal.
Nevolnost, průjem a zvracení...
Chlapa jako je Petr, ale takováto "brkotinka" nemohla vykolejit.
Alespoň ne dlouhodobě...
Nevyhnuli jsme se nečekaným, a nepříjemným situacím.
Zmíním se o jedné, kdy jsme se vydali na dva dny do horského lesa.
Přespali jsme u mých známých, což sebou přineslo mírné komplikace.
Policie nás nechtěla pustit do lesa,
což se nám nakonec po dlouhém vyjednávání podařilo,
i když s vojenským doprovodem...
Jako bonus navíc, jsme prošli (hlavně já) velkou prověrkou místní policie.
Na snímku už je "dobojováno", a popíjíme v domě, kde jsme strávili noc,
přátelsky s policisty čaj.
Pili jsme z horských pramenů a jedli snad všechno, co Vietnam nabízí...
Zkrátka jsme si to užívali, jak se patří.
I když nás občas zaskočily různé překážky.
Konkrétně na BaBe jsme zažili tropickou bouři, a to prosím, v plné parádě.
Mohutný vítr a přívalový déšť během několika málo hodin způsobil paseku.
A nám pak nezbývalo nic jiného, než se prodírat a přenášet...
Také jsme dojeli, až na konec cesty.
Tedy při mé poslední návštěvě, tady cesta ještě byla...
Sbírali jsme mj. různé technologické postupy...
Mimochodem, těch se nám podařilo zachytit možná patnáct.
Ve filmu si zahraje možná i tenhle "na plech" opilý Hmong....
I já možná budu mít ve filmu nějaký svůj záběr, heč. :)
Natáčení na jezeře BaBe.
A tady je vidět, jak nesnadné to mnohdy kameraman má...
U nějakých domorodců v horách. Já v roli pomocného režiséra - kdo se kam postaví, co bude dělat apod. :)
A pokud mi pan režisér nevystříhá, tak si ve filmu i zahraji...
Příjemně jsme relaxovali v říčce, a při té příležitosti jsme přeprali to málo věcí, co jsme sebou měli.
Je těžko uvěřitelné, že Petr projel s deseti litrovým poloprázdným batůžkem dva tisíce kilometrů.
Kdyby to viděli doma v Plzni... :) :)
Ve skutečnosti, člověk sebou nepotřebuje skoro nic. To je na tom to krásné.
Na módu se v těchto končinách nehraje...
Zkoušeli jsme "různé šílenosti".
Teď mi napadlo, že jsme jezdili třeba ve třech na jedné motorce apod.
Domlouvání trasy a licitování o ceně.
To mi baví...
Dopadlo to dobře - privátní výlet po ostrovech.
Jedním slovem - nádhera.
Procházka po jednom z takměř třech tisíců ostrovů v zátoce HaLong.
U kamaráda na farmě perlorodek.
Z názvu je zcela jasně patrné, o co jde.
Ano, výsledným produktem jsou perly.
Oba dva páni jsou technicky, ale i všeobecně, velmi vzdělaní lidé.
Překládat jejich všetečné a detailní otázky, byla pro mě celkem dobrá škola vietnamštiny...
Popíjení čaje s místními na verandě jejich domu (na lodi) v zátoce HaLong.
A dali jsme si i karaoke. Pěkně po česko - vietnamsku...
Já s kamarádem...
Opuštěná pláž na jednom z ostrůvků, přímo vybízela k odpočinku.
Díky absenci civilizace, jsme si mohli dovolit i určitý luxus - nudismus.
Muselo být zákonitě hezky, protože jak se říká, "děti si hrají"...
V HaLong Bay jsme si dopřáli projížďku kocábkou domorodců,
jejichž život je s mořskou hladinou neodmyslitelně spjat.
Ani opravy nás pochopitelně neminuly.
Nejen klasika v podobě duší a plášťů, ale i výměna rozet a řetězu...
Občas jsme večer trochu popili...
Jednou jsme se bavili tak vesele, že i fousatější Petr s vedle sedícím Vietnamcem,
plynule konverzoval vietnamsky. :)
CatBa
Přípitek na šťastný návrat z moře.
Přímo na vietnamsko - čínské hranici jsem koupil psa.
Ujel s námi v papírové krabici více jak 600 km.
Nedá mi, abych se nezmínil ještě o jedné situaci, která se psíkem přímo souvisí.
Jeden den jsme jeli v silnějším dešti. Psík si v rozmáčeném kartonu udělal trochu větší otvor pro dýchání,
než jsem mu původně vytvořil. Dlouhé kilometry vystrkoval z díry pouze hlavičku,
až v jednom městě bylo z hlavičky celé tělíčko, a následný skok za jízdy přímo pod kola Petrova motocyklu.
Ten naštěstí zareagoval včas, a psa nepřejel. Já jsem jel v klidu dál, aniž bych cokoliv tušil.
Po chvíli jsem díky zpětnému zrcátku zjistil, že jedu sám.
Vrátil jsem se až na místo, kde stáli kluci s psíkem v náručí.
Přežil výskok v padesáti kilometrové rychlosti bez zranění.
Zkrátka čínská odolnost...
A tady je už doma.
Spokojený, napapaný a šťastný.
Do třetice,
a jmenuje se Beny.
Za tři týdny jsme zažili mnoho, a co se týká počasí, tak k dokonalosti nám chyběl pouze sníh.
Pevně věřím, že i zážitků si z Vietnamu chlapi odvezli mnoho.
Stejně tak věřím, že se i mě alespoň částečně povedlo to, proč tohle všechno dělám.
A to je zcela jednoduché a prosté.
Aby si každý odvezl domů pokud možno pozitivní zážitky, protože Vietnam je krásný,
a potažmo i samotní Vietnamci jsou báječní a přátelští lidé.
Jo a moc se těším na dokumentární film, který z této cesty vznikne.