Leden, měsíc plný překvapení - VietnamTravel
Jak jsem se zmiňoval v jednom ze svých předchozích příspěvků, první měsíc roku 2011 měl mít trochu hektičtější průběh. Skutečně tomu tak bylo, a nejen to. Byl navíc i plný překvapení a nečekaných situací.
Abych vše vysvětlil, musím se vrátit na začátek, a vzít všechno pěkně popořádku.
Kapitola první - Vašek a jeho žena.
První moji klienti tohoto roku, byli manželé středního věku. Bylo to pro mne velmi příjemné setkání s navázáním nového přátelství, které jak pevně doufám, bude odrazovým můstkem k dalším společným cestám. Vše probíhalo dle plánu, a ač nám počasí moc nepřálo, zvládli jsme vše, co jsme zvládnout chtěli. Pět společných dní uteklo jako voda, a poté již pokračovali samostatně směrem k jihu. Blíže jsem se k jejich návštěvě věnoval zde.
Kapitola druhá - Víza
Nešťastná víza. Stále stejná písnička. Každý měsíc, při větším štěstí každé tři měsíce to samé - žádat a čekat. Tentokrát jsem se nedočkal. Musel jsem narychlo opustit zemi. Možná že za negativním vyřízením vietnamských úřadů stál fakt, že byl přelom Nového roku. Možná také blížící se celonárodní sjezd komunistické strany. Těžko říci, každopádně chtě nechtě jsem musel navštívit Laos. Již jsem se v krátkosti vyjádřil k průběhu cesty a vyřízení, ale pro ty, kteří nečetli, zopakuji. Během pěti dnů jsem strávil více jak šedesát hodin v autobusech jen proto, aby mi nějaký znuděný úředník během pěti minut nalepil samolepku do pasu. No nic, to se občas stává. Vízum mám na tři měsíce, a to je hlavní.
Vientiane - Patuxai
Kapitola třetí - Tři ženy v Tan Long
V neděli 23.1. v osm hodin ráno jsem měl vyzvednout již druhé letošní klienty. Spíše bych měl napsat klientky, protože se jednalo o tři ženy. Ne špatně. O dvě ženy a jednu slečnu (matka s dcerou a kamarádkou). Letadlo ruské společnosti Aeroflot, mělo zpoždění. A to nejen tak ledajaké. Více jak 8 hodin. Kvalita webu hanojského letiště ukázala svojí silnou stránku - naprosto ignorovala informovat o zpoždění. Jakoby nestačilo, že dobu příletu, číslo letu apod. se dozvíte až po půlnoci (vždy až v daný den), ale teď k tomu přidává jako bonus navíc, i aktualizaci změn. Právě u ranních příletů je to velký problém. Musím čekat na půlnoc, abych se dozvěděl konkrétnější informace. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Čekal jsem na půlnoc, abych se dozvěděl fakt, že se nic nemění a letadlo přiletí v osm ráno. Vyjel jsem v šest hodin z domova, abych měl časovou rezervu. Nechtěl jsem ale tak velkou, jakou mi nabídla informační příletová tabule letiště Noi Bai - přílet ve 4 PM.
Otočil jsem se, a odjel zpátky domů, abych si po pár hodinách celou cestu (110km obousměrně) s "radostí" zopakoval. V chladném lednovém počasí se jednalo o nezapomenutelný zážitek. Tímto personálu letiště mnohokrát děkuji, že se tak pečlivě stará o mojí fyzickou kondici.
Všechny tři pohromadě...
Druhý pokus naštěstí klapnul, a holky dorazily. Následných pět dní jsme prožili vesele. Byla velká sranda, a ač se počasí opět podobalo spíše tomu "evropskému", zvládli jsme celý trip plus mínus pohodově. Navštívili jsme Hanoj, Halong Bay, čajové plantáže apod. Vypili jsme společně několik lahvinek vodky (ale i lepšího pití) na zahřátí, a bylo nám fajn. Bavili jsme se, a o to přeci šlo.
Na závěr pochvala Monice. Její panickou strach a hrůzu z motorky zvládla na jedničku. Když opomenu na to, jak mi několikrát málem udusila (držela se mi jako klíště), byla velmi statečná :)
Stejně jako Vašek se svoji ženou, tak i ony tři ženy pokračovali dále směrem na jih za teplem.
Kapitola čtvrtá - Tři chlapy, dopravní nehoda a jedno zklamání...
Poslední den pobytu žen se překrýval s příletem prvního člena tříčlenné mezinárodní skupinky nových klientů. Přílet tentokráte proběhl podle plánu. Po druhé hodině odpolední byl Martin připraven "vstříc novému dobrodružství" na letišti. Martin byl v Asii poprvé, a náležitě si to užíval. Ještě nikdy jsem tady neměl nikoho tak odhodlaného, jako byl právě Martin. Snědl opravdu naprosto vše, vypil naprosto vše, a neodradila ho ani velká zima.
Měl však ještě jednu obdivuhodnou a jedinečnou vlastnost. Dokázal si jen tak odjet, případně odejít. Stačila minuta a Martin byl pryč. Začal s tím hned první den. V půjčovně si vyzvedl motorku a odjel si dofouknout pneu. Ve městě čítajícím takměř osmdesát tisíc obyvatel, a u kterého neznal ani jeho název. V místě kde nikdo nemluví jinak než vietnamsky.Co k tomu dodat...
Jak to dopadlo?
Hledal jsem ho na motorce více jak hodinu. Předvedl nám podobná zpestření během deseti dní ještě několikrát. Užíval si to podlé mého na 100%.
Když jsem se zmínil o mezinárodní, tak bych to měl nejspíše upřesnit. Již zmíněný Martin je Němec. Druhý byl Franc - Rakušan, a poslední Arnošt - Čechoameričan. Arnošt s Francem měli přiletět následný den ráno ze Saigonu. To sice měli, ale krátce po jedenácté hodině večerní mi zazvonil telefon a v něm Arnoštova slova "právě sedáme do letadla a za dvě hodiny jsme v Hanoji". Opakovalo se to, co jsem již znal - podruhé v jeden den na letiště. Tentokráte to však bylo o mnoho horší. U prvního případu na to dlouho nezapomenu, ale konkrétně v tomto, na to nezapomenu nejspíše nikdy. Teplota někde kolem 7°C a mohutný déšť. Přemluvit v tomto počasí a noční hodinu někoho, kdo by byl ochotný se mnou jet pro klienty na druhé motorce byl poměrně složitý úkol. Nakonec peníze ukázaly svojí sílu (i když po příjezdu mi dotyčný řekl, že kdyby věděl, tak se na to ...) Po třetí hodině noční jsme všichni čtyři seděli promáčený a promrzlý u ohně před mým domem. Popíjeli čaj a vodku, zatímco Martin si slaďounce pochrupoval v hotelu.
Před odjezdem - plní optimizmu.
Zleva: Franc, Martin a Arnošt.
Po cca prvních 100 km. Prozatím vše v pohodě.
Koupili jsme dvě motorky a jednu si Martin pronajal. Navštívili jsme čaje a další den, jsme vyrazili směr sever. Přibližně v půli cesty se mě stala velmi nepříjemná situace. Krátce před setměním jsem měl nehodu. Jezdívám vždy tak 200-300m před klienty a to z prostého důvodu. Nikdy nevíte, co kde bude. Nejde jen o díry, popadané stromy, ale právě jako v tomto případě o nečekané dopravní situace. Paradoxní na tom všem bylo, že v daném místě nebyl naprosto žádný provoz, a silnice byla přehledná široká a rovná. Na přání kluků jsme se domluvili, že naše rychlost nepřesáhne 60 km/hod. Což jsem respektoval a jen ve výjimečných případech jsem jí překročil. V místě nehody tomu nebylo jinak. Jedu si klidně z mírného kopce a po levé straně stojí zaparkovaný autobus. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby za ním nestál zaparkovaný osobní automobil jedné z taxislužeb. Prováděli to co je ve Vietnamu celkem časté - překládali zboží. Autobusy zde fungují mimo jiné i jako přepravci zboží. Zaplatíte, a oni vám odvezou balík, ale např. i potraviny na místo určení, kde si to buď osobně, a nebo případný zákazník vyzvedne. Ten osobák jsem nemohl vidět. V momentě když jsem byl jen pár metrů před úrovní autobusu, se automobil dal do pohybu. Vyrazil do protisměru a následně se snažil auto srovnat. V tom momentě jsem měl před sebou auto napříč přes silnici, po levé straně autobus, a po pravé straně betonové koryto a těsně u něj skálu. Nemohl jsem tím pádem ani doleva, ani doprava, a už vůbec ne rovně (tam bylo auto). Položil jsem motorku (to jsem se naučil tady ve Vietnamu celkem rychle) a děj se vůle boží. Za tři vteřiny bylo po všem a já jsem se kutálel i s motorkou v betonovém korytu. Jako zázrakem se mi nic nestalo. Když opomenu, vykloubený malíček, naražená žebra a odřeniny, tak jsem byl celkem OK. Samozřejmě s mírným šokem. Nemít kvalitní přilbu s plexisklem, tak jsem s největší pravděpodobností tyhle řádky nejspíše nepsal. Horší to bylo s motorkou. Byla zlomená v předních vidlicích. Musím poděkovat Arnoštovi, který mi v danou chvíli hodně pomohl. Zatímco já jsem byl jen stěží schopen nějakých dohadů kdo za co mohl, on vyřizoval telefonáty s dispečinkem taxislužby (slečna uměla anglicky). Posledních 18km do městečka, kde jsme plánovali ten den přespat, jsme už nedojeli. Vraceli jsme se zpátky 45 km do města, odkud bylo vozidlo taxislužby.
Tak to je to betonové koryto.
Tenhle pohled měl řidič taxi. Já jsem přijížděl z kopce dolů.
Foceno druhý den, proto není tma.
Autu se takměř nic nestalo.
Dokonce jsem byl tak ohleduplný, že jsem mu nerozbil ani mlhovku ...
Autoportrét jen pár minut po nehodě.
Můj malíček...
Za náplastě, obvazy a desinfekci děkuji Martinovi. Ale nejen za to.
Měl naprosto všechno. Dokonce i šitíčko a buzolu...
Prostě Německá důslednost a pečlivost...
Vše se ve Vietnamu vyřizuje pokud možno bez policie. Důvodů je hned několik. Platí zde pravidlo svědků. Nikoho moc nezajímají argumenty, ale především to co řeknou ti, kteří daný incident viděli. To je samo o sobě dosti zavádějící. Na druhou stranu zde platí i pravidlo silnějšího - tz. že silnější prohrává. Nakonec to pochopila i slečna v dispečinku. Zkoušela všechno. V prvních momentech jsem za to mohl jednoznačně já, a jediné co pro mě mohou udělat je, odvézt mi do nemocnice. Po mém telefonátu do Hanoje, ale změnila názor. Mám Vietnamský řidičák, a známe, kteří mají známé. Pro taxislužbu by to znamenalo hodně velké problémy. Od obrovské pokuty, až po pozastavení činnosti na určitou dobu. To si před koncem roku (v době největších tržeb), nemohli dovolit. Ona společnost provozovala hned několik desítek vozů s nápisem TAXI. Následovala otázka "co chcete?" Nechtěl jsem ani já dělat žádné velké problémy. Požadoval jsem opravu motorky, zaplacení oblečení a nocleh v hotelu pro 4 lidi do druhého dne, než budeme moci pokračovat v cestě. Dnes vím, že stát se tohle Vietnamci, tak z nich sedře kůži. Vytřískal by z toho tolik, že by nemusel nějakou dobu pracovat. Já ale ještě nejsem asi ten správný Vietnamec.
Při čekání na opravu motorky jsme se nechali ostříhat.
Všichni až na France. Stejně tak jsme měli všichni tři takhle malebný zástřih
made in Vietnam do pravého úhlu...
Arnošt se nechal i oholit.
Já ne, mě oholili až na konci tripu.
Dopadlo to nakonec dobře. Druhý den, jsem měl ve čtyři odpoledne opravenou motorku, a dostal jsem i peníze na nákup nového oblečení. Jediné co mi odečetli, byl hotel. Ten jsem musel zaplatit pro nás všechny ze svého.
Pokračovali jsme dál, směr SaPa. Tam na nás čekalo to, o čem jsem všechny zúčastněné předem informoval. Věděl jsem totiž, že před týdnem tam napadl poprašek sněhu. Tenhle jev se opakuje jednou za deset, možná dvacet let. Osobně bych byl velmi rád, kdybych jsem mohl zahlédnout rýžové terasy pod bílou přikrývkou, ale to se nakonec nepodařilo. V době naší návštěvy již nebylo po sněhu ani památky. Jediné co po něm zůstalo, byla zima. A to zima v pravém slova smyslu. 1°C nad nulou, mlha a déšť. Posledních třicet kilometrů, jsem projížděli právě tímto. Odměnou nám bylo samotné městečko SaPa, s viditelností stěží dva metry. Výhled na nejvyšší horu Vietnamu Phan Si Fan (3143m), jsme mohli pustit z hlavy. Jediné co nás zajímalo, bylo teplé pití a sucho. Dali jsme si rychle kafé v jedné z místních restaurací a pak rychle zpátky do města Lao Cai - do tepla. Ano, i teplota kolem 9°C je v podobných případech brána jako teplo. Já jsem musel ještě koupit nové Goretexové oblečení.
10 km před SaPa.
Arnošt to chtěl vzdát. Martin jako vždy v pohodě a s úsměvem...
V krátkosti bych se měl zmínit i o faktu, že letošní zima byla extrémní. Standartně se zde (Hanoi) pohybují v zimních měsících v rozmezí 15-20°C. Jen vyjímečně klesají na hranici 10°C. Letos tomu bylo právě naopak. Jen výjimečně se přehouply přes hranici 10°C. Skoro 2 měsíce v takovémto počasí, před kterým se nemáte kam schovat. Neexistuje vyjma ohně jediné místo, kde by se člověk zahřál. Já jsem si letos v zimě užil tolika posezení u ohně, že by mi mohl ledasjaký skaut, čí tramp jen závidět. Jednoduše milovníci táborových ohňů by si přišli na své. Jenom na ty buřty by mohli zapomenout.
Mezizastávka na vodku - jinak to nešlo.
Výhoda Vietnamu - alkohol je při řízení povolený v jakémkoliv množství.
Ve městě Lao Cai na vlakovém nádraží nás netrpělivě čekala Arnoštova manželka. Vietnamka pocházející z delty Mekongu. Z míst kde se průměrná roční teplota pohybuje na příjemných 25°C, se vydala do hor severu. Zbytek cesty měla absolvovat s námi. Respektive se mnou na jednom motocyklu. Opravdu celých 450km na zpáteční cestě jsem jí měl za zády. Bylo to fajn (až na fakt, že jsem měl poněkud vyšší spotřebu), protože jsem měl dostatek času zdokonalovat se v saigonské vietnamštině (je to naprosto něco jiného, než hanojská vietnamština). Jeden příklad za všechny. Volala mi přítelkyně. Na motorce jsem však nemohl díky přilbě hovor přijmout. Podal jsem jí Iphona a poprosil jí, jestli by nemohla hovor vyřídit. Vyřídila, ale nikdo neví co. Dvě Vietnamky a nedorozumí se ...
Za vodou je Velká Čína.
A tohla je už Čína.
Kluci se na poslední chvíli se rozhodli pro návštěvu Ha Long Bay. Zařídit cestu a přespání na lodi v první den Nového Lunárního roku není nic jednoduchého. Svátek Tet je největším svátkem v roce. Nikdo nepracuje. Opravdu nikdo. Opět jeden příklad za všechny. Potřeboval jsem dofouknout zadní pneu. Zastavil jsem u jednoho servisu a poprosil o pomoc. Nepomohlo ani to, že jsem tam byl s Vietnamkou. Majitel ležel na posteli, koukal se na kompresor, který se povaloval dva metry od něj. Otráveně odpověděl "je Tet". Skutečně mi gumu nedofoukl. Nepomohli peníze, nepomohlo nic. V době svátků (tři týdny až měsíc) nic nefunguje, všechno je zavřené, a když už vám někdo něco prodá, případně vám poskytne nějakou službu, nechá si to řádně zaplatit, protože je přeci Tet...
Vánoční stromečky jsou ve Vietnamu v podobě mandarinek.
Sušení čaje.
HaLong Bay jsem domluvil přes mého známého, který přímo v Ha Long vlastní hotel. Navrhl mi cenu, na kterou kluci přistoupili. Večer jsme se vrátili ze SaPa a hned v 5 hodin ráno následného dne, jsme seděli v autobusu směr Ha Long Bay. Na místo jsme dorazili dopoledne, a hned po obědě se Martin s Francem nalodili (Arnošt se ženou zůstali u mě v Tan Long). Po hodině telefon a první problém - kajuta (chtěli 2 pokoje a ne jeden). A tím začal můj maraton telefonátů a přejezdů. Volal jsem kamarádovi proč?, a on mě, a stále znova a dokola. Po další hodině jídlo - málo jídla. Dopadlo to tak, že jsem musel sednout na autobus a jet 120km vše vyřizovat přímo s oním kamarádem, který byl na svátek Tet s rodinou u svých rodičů. Navečer jsem se chtěl vrátit zpátky do Ha Long Bay, ale bohužel byl Tet a nejezdily autobusy. Původně jsem chtěl přespat u kamaráda, ale přišla tam po večeři kontrola od policie. Nevím, kde nás spolu zahledli, ale věděli o mně. Ve Vietnamu nemůžete přespávat u nikoho bez nahlášení. Jsou za to velké pokuty. Nezbývalo mi, než přespat v předraženém hotelu. Ráno zpátky do Ha Long a čekat na příjezd lodě. Poté taxi, a odvézt kluky na oběd, který měl být jako kompenzace za to, že měli na lodi málo jídla (měli ho naprosto stejně jako ostatní návštěvníci). Po obědě rychle taxi na autobusové nádraží a zpátky ke mně do Tan Long. Bohužel autobus, který normálně jezdí nejel, protože byl Tet. Museli jsme tedy do Hanoje a poté posledním nočním předraženým autobusem do Thai Nguyen. Kluci byli spokojeni, a cesta se jim údajně líbila.
Následný den ráno, odjel Martin na letiště a odlétěl zpátky domů. Arnošt s Francem přišli do mého domu vyrovnat finanční stránku. Tímto nastalo pro mě asi největší překvapení. Údajně se domluvili, že mi zaplatí pouze sedm dní z deseti. Kamarádi. Argumentovali vším možným. Někdo na lodi to měl údajně o 50% levnější apod. Nevím. Dal jsem jim finanční návrh, který jsem dostal a oni na něj přistoupili. Kdyby řekli ne, tak jsme měli naplánovaný jiný program. Pro mě byli dva dny v Ha Long dražší než měsíc u mě doma. A to všechno zadarmo...
To jsme prosím měli společně začít rozvíjet podnikatelské aktivity ve Vietnamu !!!
Jsem poučen do budoucna.
Už nikdy, opravdu nikdy, nebudu čekat na vyrovnání financí na konec !!!
Na závěr bych chtěl všem třem vzkázat jednu věc. Pokud budete příště hledat nějakého "pitomce", který pro vás bude jezdit zadarmo na letiště, platit hotel, vozit 500 km dalšího pasažera navíc, platit taxi, vše si sám ještě navíc financovat apod., tak u mě máte dveře navždy zavřené !!!
Jestli vám to za těch pár dolarů stálo, udělat ze sebe to, co jste udělali. Mohl (neustále ještě mohu) vám to v klidu oplatit, ale nejsem zbabělec.
Já své sliby dodržuji a plním.
Jste první a doufám, že i poslední špatní lidé, kteří byli mými klienty.
Nehledě na to co se stalo, tak přeji Tobě Arnošte, stejně tak Tvé budoucí ženě hodně štěstí v novém společném životě.
Kapitola pátá - Nha Trang
Odletěl jsem se svou přítelkyní na týden k moři za potápěním. Událo se hodně, co stojí za zmínku, a tak si Nha Trang nechám na samostatný článek.
Potápění bylo super.
Ten nad vodou jsem já.
Kapitola šestá - Výpověď z nájmu
Den před odletem do Nha Trang jsem se po večeři dozvěděl z úst paní domácí nepříjemnou větu. S úsměvem na rtu, mi sdělila, že se mám vystěhovat. Původně chtěla hned, ale vyvedl jsem jí z omylu. Mám zaplacený nájem do 28.2. a do té doby rozhodně nikam nepůjdu. Co bude potom uvidíme...
Zvláštní přístup, ještě před měsícem mi ujišťovala, abych se nebál. Podle jejích slov jsem měl mít zajištěné bydlení na dobu neomezeně dlouhou. Opak byl však pravdou. Jo Vietnam...
Na závěr poslední video z mého Canon G11. Definitivně odešel do věčných lovišť. Od příště nebude už žádné video, a víceméně ani žádné kloudné snímky.
Velký problém je v nákupu podobné techniky. Ve Vietnamu se jedná o nedostatkové zboží, a když už je, tak poměrně velmi drahé. Musím nějak vymyslet nákup v ČR, a dopravu sem ke mě do Vietnamu.
Pro vyšší rozlišení přepněte prosím na 1080p.