Nedělní dopoledne - VietnamTravel

Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo....a nešel od včera proud.

I takhle by se dala dnešní neděle v krátkosti popsat. Jedna věc, i když možná nepodstatná se stala.

Ráno krátce po sedmé se roztočil ventilátor na stropě. Sláva. Konečně se pohnul vzduch. Nikdy se přesně neví na jak dlouho budeme mít tu čest, pojmenovanou důmyslně elektrický proud. Pokud uvažuji správně, slovo proud je od slova proudit. Možná proudí někam jinam, ale k nám bohužel moc často ne. Každopádně když doproudí až k nám do Tan Long, snaží se toho logicky každý jak se patří využít. Doplňují se čerpadly zásobníky na vodou, pustí se všechny ventilátory apod. Díky podobným aktivitám dojde po krátké době k přetížení sítě, případně k přepálení nějakého kabelu a jsme zpátky tam kde jsme byli. Jsme opět bez proudu. Tenhle koloběh se opakuje několikrát týdně.

Ten červený drátek patří sem, a nebo sem...

Mimo jiné lze v této době navštívit každou čerpací stanici. Zdaleka ne všechny totiž mají centrálu. No a i když jí mají, tak to neznamená, že jí zapnou. Je až s podivem jak je možné, že na pumpě nemají v centrále benzín. Možné to je. A podotýkám, že celkem běžně. Zkrátka personál se neobtěžuje doplňovat zásobu benzínu v nádrži agregátu. Člověk potom jezdí od pumpy k pumpě, a hledá a hledá. Hledá centrálu. Ve Vietnamu je totiž většina věcí dobře ukryta. Tím pádem člověk stále něco hledá. A nejenom centrálu, ale mnohdy i personál. Ten se povětšinou schovává někde ve stínu za stojany. Nehledě na to, že je i patřičně maskován rouškou, a s kloboučkem hluboko do čela. Kromě hnědých očí, a o tři čísla větších modrých monterek, nevidíte nic.

Tahle osoba (díky maskování a stejnokroji nelze většinou poznat pohlaví) na Vás jen tak kouká, krčí rameny a opakuje stále dokola "Không có điện - není elektrika". To vím i bez nich, proto jsem nemusel jezdit šest kilometrů, abych se dozvěděl, že nejde proud. Jedu k nim proto, protože minule měli puštěný agregát. Minule ale není dneska, odpoví suše slečna (poznávám podle hlasu) a oči se jí zajiskří. Ona se tím snad ještě baví! Aby mi dorazila, přidává ještě jednu otřepanou frázy "to nevadí, za chvíli ho pustí".

Tohle znám.

Tyhle chvíle trvají i několik dní. Nemá cenu se rozčilovat, nasedám na motorku a modlím se, aby mi nedošel benzín než dojedu k jiné pumpě. Zvláště když člověk pospíchá, jsou podobné situace infarktovou záležitostí.

Abych se podobným nepříjemnostím vyhnul, sedl jsem dnes ráno na moto a jel rychle doplnit palivo. Nebyl jsem bohužel sám. Přijeli snad všichni. Stojím ve frontě, zapaluji si cigaretu a tupě zírám do krajiny. A co nevidím? Krásný trs banánů. Miluji banány. Musím pro něj zajet. Nečekám na nic a jedu směr domov. Beru kudlu a hurá zprátky.

No mohu Vám říct, že takový banánový trs drží na stromě jako přibitý. Dobrých dvacet minut jsem s ním zápasil, až se to povedlo. Je můj. Nevím sice kolik přesně vážil, ale byl hodně těžký. Typoval bych něco mezi patnácti až dvaceti kilogrami. Ještě ho nějak naložit na moto a domů.

Všechno nakonec dobře dopadlo.

Napadlo mi, že bych se mohl nechat zvěčnit se svým prvním trsem banánů. Doma však kromě Chi Ting nikdo jiný nebyl. Zašel jsem za sousedem, jestli by mi nevyfotil. Koukal se sice na mě jako na pomatence, ale nakonec se nechal přemluvit. To jsem ale netušil, že vidí foťák možná podruhé, ale stoprocentě bude fotit poprvé v životě. Bojoval s ním víc než já s tím trsem banánů. Jednou ho držel směrem k sobě, podruhé nakřivo... Musel jsem se i přes tíhu banánů začít smát. Nakonec to zmáčkl. Jdu se podívat na displej, ale nevidím se. Nejsem tam. Nevadí tak znovu. Jdu se opět podívat na jeho výsledek. Jsem tam, ale bohužel pouze od pasu dolů. To snad není možné. Znova. Cvak. Pokládám banány na zem. Bez ohledu na to jestli fotka vyšla nebo ne, tohle byl zcela určitě poslední pokus. Konečně to vyšlo. Jsem tam sice v dálce, ale jsem tam.

A co je nejdůležitější, jsem tam celý.

Po deseti minutách se nakonec podařil tenhle snímek.