S první ženou v horách - VietnamTravel

Krajina v okolí Meo Vac.

Předevčírem odpoledne jsem se vrátil s klienty z pětidenní cesty severním Vietnamem.

Byla to již letošní druhá cestu do hor (první byla do SaPa), ale jak už sám název článků napovídá, jednalo se o trip s jedním prvenstvím.

Tím byla Andrea, která jako první žena mezi mými zákazníky, na motocyklu (spolujezdkyně), hory dalekého severu absolvovala.

Právě Andrea a Rosťa byli dalšími, letos již čtvrtými klienty, které jsem měl tu čest doprovázet Vietnamem.

Jaké to bylo.

Severním Vietnamem jsem se proplétal již poněkolikáté, a na cestách jsem zažil ledacos. Od spalujícího horka, přes letní tropické lijáky s dvaceticentimetrovou vrstvou bahna, až třeba po jeden stupeň nad nulou v SaPa.

Poslední trip byl výjimečný mimo jiné i tím, že byl tak trochu vše v jednom.

Pokusím se v krátkosti nastínit, jakéže to překvapení, si na nás sever připravil tentokrát.

Vše začalo, jak jinak, než na letišti. Rychlý přesun ke mě domů do Thai Nguyen, kde již na Rosťu čekala netrpělivě jeho přechodná druhá přítelkyně - motorka značky Yamaha.

Času málo, a plánů hodně.

Čas na zaklimatizování musel jít stranou. Při obědě jsme udělali rychlokurz vietnamské autoškoly, a pak hurá na cvičnou jízdu do čajových plantáží. Musím uznat, že ačkoliv měl Rosťa (alespoň podle jeho slov) za svůj život najeto na moto pouhých 50 km, šlo mu to znamenitě.

Následný den ráno v šest hodin, jsem oba vyzvedával na hotelu. No moc se jim to nelíbilo, ale pokud jsme měli všechno zvládnout v časovém horizontu 5- 6 dnů, jiná alternativa nepřipadala v úvahu.

Vyjíždíme...

Navštívili jsme jak největší přírodní jezero ve Vietnamu - BaBe, tak například i Dong Van v nadmořské výšce necelých 1800m. Jednalo se o takměř tisíci kilometrový trip, s nespočtem převýšení o více jak kilometr, a to hned několikrát denně. Rychle změny nejrůznějších klimatických podmínek, byly jakým si pomyslným bonusem navíc.

Příroda nás nešetřila.

Projížděli jsme dlouhé hodiny v mracích po bahnitých cestách, a s viditelností sotva několik málo metrů. Jakákoliv, byť i ta sebemenší chyba, by znamenala jediné - velký problém.

Bahno podobné máslu nepředstavitelně klouže, a proto i nezaviněná chyba ze strany řidiče v podobě zvířat (buvolů, koz, prasat, psů, slepic...), případně neosvětlených šedých samochodů a motocyklů, může znamenat to samé. Opět velký problém, který v lepším případě znamená pád, a v horším nechci ani pomyslet - sjezd jednoho ze srázů.

Utrhané krajnice s množstvím děr a kamenů v kombinaci s několika set metrovými srázy, není rozhodně nic příjemného. V neposlední řadě se musím zmínit o chladu. V nadmořských výškách přes 1400 metrů nepřekročila teplota deset stupňů Celsia. Jízda v padající vlhké mlze z mraků při takovýchto teplotách, byla "příjemným" osvěžením.

Ztuhlý, promoklý, špinavý a promrzlý, jsme využívali každé příležitosti, abychom se v osamělých chýších domorodců zahřáli u ohně vodkou a čajem.

V podobném počasí, kdy jen zcela výjimečně cestovní rychlost přesáhne 20km/hod., a k nebližší civilizaci je to desítky kilometrů daleko, si nejspíše dokážete dost dobře představit, jaké riziko drobná chyba, ale třeba i obyčejný defekt, obnáší.

Ale abych nemluvil, jen o samých méně příjemných věcech, musím se zmínit i o těch, kvůli kterým se na sever jezdí.

Tím je bezpochyby překrásná krajina s úžasnými výhledy do okolních kopců a s údolími plných rýžových teras. Život horalů a etnických menšin v té nejprostší podobě, celkový zážitek z hor severního Vietnamu ještě více umocňuje.

A všechno tohle, včetně mnoha dalšího jsme projeli a na vlastní oči viděli.

Rosťa s Andreou v jakémsi rozhovoru s domorodkyněmi.

Ani jeden jednomu nerozuměl, ale nikomu to očividně nevadilo...

Zkrátka zažili jsme za pět dní snad vše, co se zažít dalo.

Tento trip byl opravdu náročný.

Klobouk dolů před Rosťou, ale především před statečností a občasným sebezapřením Andreji.

Vše jsme zvládli i přes všechny překážky přesně podle plánu, a bez jediné opravy motorek. To je mimochodem také poprvé, kdy jsme alespoň jednou neopravovali.

Pro mě byl trip velice příjemným setkáním s dvěma naprosto pohodovými nadšenci. Společně jsme zažili mnoho legrace, a popili i nějaký ten litřík vodky.

I přes všechno co nás cestou provázelo, přes bolení všech míst na tělech, až po proklínání motorek, byli Rosťa s Andreou nakonec spokojení.

A co víc si můžu přát?

Asi jen to, že až oba s odstupem času vstřebají všechny negativní zážitky, tak aby v nich zůstali jen ty příjemné a veselé vzpomínky.

Viděli a zažili to, co mnozí jen tak hned nezažijí, a proč se lidé na podobné cesty vydávají - panenskou divokou přírodu společně s reálným a pravdivým, byť i mnohdy velice těžkým životem domorodých lidí někde "na konci světa", jménem severní Vietnam.

Tři hodiny na lodi po jezeře BaBe.

Únava byla občas silnější než zvědavé oči...

Spali jsme i takhle romanticky...

a ráno jsme se probouzeli při zpěvu ptáků, zvuků zkřehotajících žab, a s podobnými výhledy...

BaBe.

Rosťa v akci...

Samozřejmě jsme často fotografovali...

třeba tokové údolí.

Výškový rozdíl byl celkem slušný.

Takhle mnohdy vypadala cesta po které jsme jeli...

No a to už jsme hodně vysoko.

Mraky, mlha a sychravé chladno.

V této vesnici jsme se na pár hodin "zasekli".

Užívali jsme si atmosféru a popíjeli pivo.

Asi nejhorší zážitek, který si Rosťa s Andreou odnesli.

Realita - všichni se dívají a nic nedělají na jeden z mnohdy zcela zbytečně odcházejících mladých životů.

Snažili jsme se pomoci, jak to jen šlo, ale ono to bohužel nešlo...

I takový je Vietnam...

Hluboko v horách, kde je lékařská péče na hony vzdálená, a ještě navíc v místech kde jsme jako cizinci neměli co pohledávat...

Zcela nezbytný úkon.

Po vyfotografování dát výsledek k nahlédnutí...

Jedna z mnoha horských rodinek...

Každý centimetr půdy, má cenu zlata.

A je naprosto jedno v jakém terénu, či v jak velkém je srázu se nachází.

Bylo hodně legrace, konkretně tady jsme se pokoušeli o aranžovanou fotografii...

Asi "sto" pokusů, které skončili až po tom, co Andrea (po naší režii) málem ze snahu opravdu nechtěně seskočila...

Život v drsných a extermních podmínkách není nic jednoduchého...

Mimo jiné jsme navštívili i jednu z mála místních školiček.

Škol je v těchto horských oblastech jako šafránu. Konkretně tři na území velkém jako jeden kraj v ČR.

Je proto zcela logické, že naprostá většina lidí je zde bez sebemenšího vzdělání.

Vietnamci jim říkají - špatné hlavy.

Nechci se ani v nejmenším těmto lidem posmívat, ale něco málo pravdy na tom asi bude.

Nejde o to že neumí číst ani psát, ale opravdu i s mluvou mají mnohdy problémy.

Jedno, opravdu velmi krátké video na závěr.

  Dítka vítající paní učitelku...

<dítka>

Pro vyšší rozlišení přepněte do 1080p.