Škola a přátele z náhorní plošiny - VietnamTravel

Když o tom tak přemýšlím, vlastně ani nevím jak dlouho se známe. Budou to dobré tři, čtyři, roky. Ono je to v podstatě jedno, ale jedno vím stoprocentně. Známe se z vysoké školy, kde jsem před lety tak trochu vypomáhal se základy práce v textovém editoru. Ne že bych byl v tomto oboru nějaký expert, ale v dané době se nenašel nikdo, kdo by byl ochotný po večerech dokola předvádět jedno a totéž. Po této zkušenosti jsem rád, že nejsem učitel! Tahle krátká zkušenost, zároveň měla i jednu pozitivní stránku. Zdokonaloval jsem se v řeči. Jak známo, naučit se člověk může tisíce slovíček, ale pokud je aktivně nepoužívá, je to celé víceméně k ničemu.

Osobou o které bude řeč, je ženského pohlaví, a jmenuje se Thu. Thu je stejně stará jako moje žena. Takže 25 let. No vlastně to není až tak pravda. Podle vietnamských počtů je jí 26 let. Vietnamci připočítávají ke skutečnému věku jeden rok navíc. Počítají s rokem stráveným  v břiše matky, jako s rokem života. Něco na tom možná bude, ale kdo by si dobrovolně přidával, že?  Shodou náhod, možná snahou soudruhů a umístěnky, zavál osud Thu až někam na konec světa. Do osady, ke které dodnes nevede nic, co by alespoň zdánlivě připomínalo příjezdovou cestu, a do které vede všeho všudy jedna telefonní dvojlinka. Tímto drátkem, chcete li elektrickým vedením, který je mimochodem po celé své délce nespočetněkrát zaizolovaný igelitkami, při troše štěstí proteče čas od času trochu elektřiny. Přesto má vesnička něco, co jí můžou ostatní jen tiše závidět. Školu. A právě v oné škole působí Thu jako učitelka, družinářka, sociální pracovnice a nevím co ještě. Ve volném čase je ředitelkou. Ještě štěstí, že tam nemají zimu, protože nevím jak by stačila vykonávat např. funkci kotelníka...

 Ta vlevo je Thu.

Krátce po tom, co nastoupila na své nové místo působení, byla Thu jako každá Vietnamka vyděšená. Je pravdou, že když se člověk dostane z města o velikosti Brna na podobné místo, nebude to asi nic moc. Vietnamci k tomu mají ještě další svoje specifika, jako jsou duchové, pověrčivost, odříznutí od rodiny atd. Thu jako správný člen Vietkongu všechna úskalí přestála, a její momentální situace je diametrálně odlišná. Netrvalo dlouho, otrkala se, a na místní mini tržnici si mezi prodavači ryb našla svojí životní lásku. Vdala se, a dnes má dvouletého syna.

Domov Thu.

Před domem mají, stejně jako všichni ostatní, oltář.

Místem, který jsem nazval koncem světa, je rozlehlé území centrálního středohoří a náhorní plošiny provincie Dak Lak. Oblastí, která je z mého pohledu jednou z nejméně osídlených, ale zároveň místem, které se může pyšnit překrásnou přírodou a džunglí. Hluboké lesy, táhnoucí se až do Kambodži, jsou dodnes díky své neprůchodnosti  zahaleny rouškou tajemna, a ukrývají  ještě mnohá překvapení (viz. loňský případ nalezení dvou mužů, poslední objev velkého savce na planetě atd.). V neposlední řadě je celá oblast protkána množstvím řek, jezer, vodopádů, a díky nadmořské výšce zde panuje velmi příjemné klimata.  Z pohledu autentičnosti má provincie Dak Lak (s výjimkou turistického místa Dalat a jeho okolí) jednu obrovskou výhodu. Tím je její chybějící infrastruktura. Těch několik málo cest co se dá autem projet, patří jednoznačně k tomu nejhoršímu, co může Vietnam "nabídnout".

Cesta nahoru. A teď kudyM? Správně je tou horší v pravo...

 Jeden ze stromů duchů.

Všechno výše popsané, společně s přátelstvím s Thu, dělá z provincie Dak Lak místo mému srdci velmi blízké. Kdykoli mám cestu kolem, nevynechám jedinou příležitost, abych alespoň na pár dní do středohoří nezavítal.

Díky Thu jsem se dostal do míst, kam bych se jinak jen stěží dostával. Konkrétně mám namysli navázání přátelství s rodinami etnické menšiny BaNa. Osady tohoto etnika se povětšinou nacházejí na velmi těžko přístupných místech, které navíc nejsou zakresleny v žádných veřejně dostupných mapách. Takže první bariéru představuje najít vesnici. To se s dostatkem času a drobnou znalostí domorodého jazyka zvládnout může, ale pak přichází na řadu překonat mnohem obtížnější úkol. Tím jsou bezesporu sami domorodí obyvatele. O etnickým menšinách se dá všeobecně říci, že jsou málomluvné, uzavřené, a jejich otevřenost k okolnímu světu (dána historicky) je velmi vlažná. Dostat se mezi tyto lidi, u kterých jsou mnohdy celé vesnice příbuzensky propojené, vyžaduje hodně (možná slabé slovo) trpělivosti. Tenhle proces můžete trvat roky, a úspěch není nikdy zaručen. Z pohledu Evropana, se nám nemusejí jejich vlastnosti zrovna dvakrát líbit, ale právě díky nim dokázali tito lidé "přežít", a zároveň si do dnešní doby zachovat svoje tradice a zvyky.

Velkou pomocí ve fázi sbližování může být někdo, koho daná rodina uznává, a kterou  svým způsobem bere jako autoritu. Právě v tomto směru mi Thu velmi pomohla. A protože už ve Vietnamu nějaký ten rok žiji, vím, že pokaždé je "něco za něco". Teď se mi vybavil rozhovor starý tři dny, kdy jsme s Václavem řešili nějaké věci ohledně stavby, a s tím spojenými dokumenty. Václav říkal ..."musíš dát na kafíčko". Na slovo kafíčko jsem dobré dva roky tak alergický, že jsem kvůli tomuto slovu, přestal kafe pít! To jen tak na okraj malá poznámka ke zmíněné frázi něco za něco.

 Škola.

Stejně jako jinde po Vietnamu, tak i na tomto místě, se snažím v rámci svých možností pomáhat. Vyjma běžných věcí jako jsou oblečení a léky, máme za velkého přispění mojí ženy Huong v osadě ještě jednu aktivitu. Začalo to drobnou bezvýznamnou výpomocí, a skončilo to tím, že se všichni tři společnými silami snažíme školu rozšiřovat i do dalších osad. Dokonce se před dvěma měsíci podařilo (i po stránce úřední) Huong a Thu vytvořit jednu třídu školky.

Z čehož mám obrovskou radost!

 Tady jsou vidět lavice, které jsme dělali loni na jaře. Je vidět, že se používají, a to je fajn...

Na tomto místě je zcela namístě upřímně poděkovat všem těm z Vás, kteří jste se mnou Vietnam absolvovali!

Vaše dary v podobě nespotřebovaných léků, oblečení, ale třeba i propisek, tužek, hraček, omalovánek a já nevím čeho všeho ještě, je obrovskou pomocí, bez které by to nešlo. Nebýt Vás, tak bychom se podobným aktivitám nemohli v žádném případě věnovat. Děkujeme!

Kolektivní foto pánského osazenstva.

Moje poslední návštěva byla neplánovaná. Končil jsem s klienty na jihu, ale musel jsem se urychleně přesunout zpátky na sever, protože za deset dní, jsem měl v Hanoji  vyzvedávat nové klienty. To, že nakonec nepřijeli (zmínil jsem se o tom v sekci Novinky), je věcí druhou. Mezitím co jsem přejížděl na sever, se Thu od mojí ženy dozvěděla, že jsem právě někde na jihu. Potřebovala pomoct s léky pro svého tchána, jehož stav se údajně den ode dne zhoršoval. Alespoň takhle mě to Huong přetlumočila do telefonu. Rozhovor ukončila slovy, abych co nejdříve zavolat Thu, která mi upřesnění podrobnosti.

Rozkaz zněl jasně, a tak jsem volal...!

Poděkování podruhé.

Mezi mými klienty jsou lidé všech profesí. Všem těm, a je jedno jedná li se o dlaždiče, kamnáře, nebo právníka, mohu kdykoliv (a nezřídka toho využívám) zavolat, a požádat je o radu. Jsou mezi nimi i doktoři, jejichž radu jsem potřeboval v tomto konkrétním případě. Na základě mojí anamnézy (tohle slovo si pamtuji ještě ze školy), doktorova rada zněla, že by měli pomoci širokospektrální antibiotika. A právě jedny takové - se stejnou účinnou látkou, jsem shodou okolností měl v autě dva dny "čerstvě nafasované" jako dárek od posledních klientů - rodiny Karla Hirše.

Tchána a švagr Thu. Kdo je kdo, asi netřeba popisovat... :)

Přiznám se, že se mi vůbec nechtělo obětovat min. čtyři dny na neplánovanou zajížďku. Bylo hrozné vedro, a já bych raději ony dny strávil doma odpočinkem, protože jsem poslední měsíc strávil za volantem. Jenže přátelství je jak známo založené na pomoci, a někdy i na sebeobětování.

Alespoň takhle nějak mě to kdysi učili...

Otočil jsem auto, a vydal se vstříc kopcům, které se ukrývaly o dobrých 1700 metrů výše v mracích. Cesta nahoru tradičně krásná, akorát jí doprovázel ještě horší tankodrom než minule. Po deštích se v prašné cestě vytvořily jámy, hluboké místy více jak metr. Cestování bylo o to horší, že jsem neměl (a stále nemám) rezervu, kterou mě ukradli před dvěma měsíci na severu v SaPa. Od té doby se snažím zakoupit novou. Bohužel se mi to za dva měsíce nepodařilo, protože po celém Vietnamu, včetně značkového servisu a výrobní fabriky, jí neprodávají!

Zmiňovat se o tom, že auto dostalo co proto (odnesl to jeden čep), by bylo nošením dříví do lesa.

Nakonec jsem po dvou dnech kodrcání, a jak by řekl mgr. Šofr "Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!", dorazil úspěšně do cíle.

 Tak o tuhle osadu se jedná.

Přivezl jsem léky, které soudě dle posledních zpráv z minulého týdne, pomohly. Staříkův stav se prý zlepšil na tolik, že už zase běhá s mačetou po lese. Když si vzpomenu, jak tam ležel na podlaze jako uzlíček, ani se mě nechce věřit. Na druhou stranu je třeba připomenout, že jsme jeho zdraví při večeři zapili způsobem, po kterém musí žít minimálně ještě dalších dvacet let.

Zamčeno, nejsou doma.

 Nádoby s kvasíem, a budoucím alkoholem.

Na závěr se musím pochlubit jedním drobným zpestřením. Jako výraz poděkování, speciálně pro mě rodina upekla prasátko. To co následovalo, si dokáže asi každý představit - hostina s velkým množstvím alkoholu. Na rozdíl od podobných hostin, jsme nepili jako tradičně rýžovou/kukuřičnou vodku či pivo, nýbrž víno. Víno je jednou z mnoha zvláštností etnika BaNa. O zvycích, tradicích a dalších zajímavostech lidí BaNa, si povíme zase někdy příště.

Už se peče čuník...

 Lidé už se scházejí, a bude se hodovat.