Zadržený v příhraničním pásmu - VietnamTravel

Čas od času slýchávám různé báje a historky jejichž hlavními hrdinami jsou povětšinou mýtické postavy - draci, hadi a další jim podobní. Za daleko zajímavější  považuji ty, které vyprávějí o záhadných onemocněních, tradiční medicíně, a tajemných místech. Zatímco nad těmi prvními se musím jako člověk se zdravým rozumem pousmát, tak nad těmi zmiňující se o tradiční medicíně, je to trochu složitější. Minimálně mě nutí k zamyšlení. A to mě baví. Popravdě vlastně všechny příhody mě baví, a co je horší, dokonce je aktivně vyhledám.

Jednou ze mě bude dobrá pavlačová drbna. Ono je vlastně docela dost dobře možný, že už ze mě je!

Silnice č. 14 v místě na kterém je asfalt.

Ačkoliv se nám "lidem vzdělaným" může při vyprávění oněch příběhů prohánět hlavou cokoliv, stále se nemohu ubránit pocitu, proč by jinak to či ono dělali. Proč by například vymýšleli louhování nějakého konkrétního hmyzího druhu či ptáka, když by jim to ve výsledku nemělo pomoci. Možná je za tím víra. Možná. Osobně si myslím, že lidé v odlehlých a mnohdy zcela nepřístupných oblastech, si nemohou dovolit provádět léčbu založenou na bázi pokusu a omylu. Můj názor se opírá o fakt, že jsem mnohé z těchto lektvarů na vlastní kůži vyzkoušel. A ono světe div se, funguje to. No, ale možná mám jenom bujnou fantazii.

Samostatnou kapitolou jsou afrodisiaka, kterých jsem vyzkoušel hned několik. Dokonce jednou jsem zašel tak daleko, že jsem se s nimi skoro přiotrávil. Tenkrát jsem zkoušel mořské koníky. Nejdřív susušené, a posléze živé. Snědl jsem jich možná půl kýble, nicméně vyjma výše zmíněné silné nevolnosti, se zázrak nekonal.

Naopak bych nikdy nevěřil tomu, že v jihovýchodní Asii existují liduprázdná místa. V zemích, které jsou doslova přeplněné lidmi, mi to přišlo jako jedna velká utopie. Ony nejenže jsou, dokonce je jich víc, než by si člověk mohl myslet. Ani Vietnam není v tomto směru žádnou výjimkou.

Jedno takové konkrétní místo se vám v dnešním příspěvku pokusím přiblížit.

Jižní Vietnam, kambodžsko-vietnamská hranice.

Silnice číslo 14 a její odnože označené písmeny C, D kopíruje několik set kilometrů Kambodžskou (dále na sever Laoskou) hranici. Silnice je ze svojí větší části jen velice obtížně průjezdná. Zároveň jsou na ní úseky, které nejdou projet vůbec. Jednak je to dáno tím, že jsou na ní díry tak hluboké, že by se do nich mohl lehce schovat dospělý člověk. K její neprůjezdnosti stačí ale mnohem méně. Například když krátce zaprší a po několika málo metrech máte auto utopené v bahně. Případně spadne velký strom (kámen) přes cestu, a nebo řeka strhne most - viz. předchozí článek.

Těch možností je v džungli tolik, že bych mohl jejich výčtem pokračovat dlouhé řádky. Poslední možností jsou zákazy z důvodu hraničního pásma. Ačkoliv jsem vybaven veškerými povoleními do autonomních oblastní, do těchto míst nesmím. Nejen já, nesmí tam nikdo! Faktem je, co by tam kdo dělal. Vietnamci se už z principu podobným místům obloukem vyhýbají.

Problém je v tom, že se o těchto úsecích nikde nedozvíte!

Nedozvíte se to ani z map. V nich je silnice zakreslená, a to včetně Googlemaps. Dokonce i samotný vjezd do daného úseku není označen značkou s nějakým omezením či zákazem.

Nemohu stoprocentně potvrdit, ale domnívám se, že zde platí podobná pravidla jaká byla kdysi u nás (různé propustky apod.).

Necelé dva týdny volna, jsem nevědomky využil k potulování se v těchto problémových oblastech. Velmi rád se nikým nerušený potuluji v lesích a na místech, kde jen s velkou dávkou štěstí narazíte na někoho druhého. Fotím, pozoruji život, a monitoruji živočišné druhy. Tohle je krásná představa u které nevynechám jedinou příležitost, abych jí nezopakoval.

V konkrétním případě vjíždím na silnici (no silnice je trochu odvážné slovo) s tím, že se pokusím zmapovat terén v okolí NP, který se nachází o necelých 80 km severněji. Brodím se 6 hodin dírami, a za sebou mám pouhých čtyřicet kilometrů. Cesta se neustále zhoršuje a navíc začíná pršet. Déšť sice není ničím neobvyklým, ale v tomto terénu znamená jediné - konec. Když o tom teď přemýšlím,  mohl jsem to vzdát a vrátit se zpátky. Dalo se předpokládat, že cesta vede kamkoliv, jenom ne tam, kam jsem potřeboval. Ovšem kilometrovníků (patníků u cesty) neubývalo, a to mi dávalo naději, že se silnice zlepší. Bohužel dnes už vím, jak moc jsem se mýlil.

Po dalších třech hodinách jízdy, která jsem si mimochodem z ornitologického hlediska maximálně užíval, začíná  slunce pomalu klesat k obzoru. Jistě se nemusím rozepisovat, jak ono pomalu je v tropech rychlé. Za celý den jízdy jsem nepotkal jediného člověka. Nepočítám-li jednoho kambodžského pohraničníka, který se přede mnou asi nestačil schovat. Neviděl jsem jediné stavení, chýši, anebo cokoliv, co by se tomu jen zdánlivě podobalo. Rovněž jsem nepotkal jediné auto, dokonce ani motorku.

Nikde nic, a nikde nikdo!

Zastavuji na krásném místě, abych se před setměním najedl.

 Příroda je v těchto místech takměř člověkem nedotčená.

V úvodu jsem se zapomněl zmínit, že do pro mne neznámých oblastí vyjíždím se zásobou jídla a pití minimálně na dva dny. Mám tento zvyk zažitý z cest s klienty, a nejednou se mi v praxi osvědčil.

Božihoduji si v kufru auta lepkavou rýži s masem a doplňuji tekutiny. Voda v PET lahvi nemá daleko k bodu varu. Jídlo není sice nic moc, ale lepší než nic. Po opžděném obědě vybaluji stativ, abych zvěčnil netypický kmen  stromu, na který jsem po celou dobu jídla koukal. Ladím expozici, když v tom slyším zvuk, který nelze nepoznat. Zvuk rozzuřeného ruského motoru Gaz, který běduje na tankodromu přede mnou. Za volantem sedí v zelené uniformě muž s doslova vytřeštěným pohledem. Snažím se o pozdrav zdviženou pravicí, ale je mi jasné, že je něco špatně. Nemýlím se. Gáz zastavuje. Namísto vytřeštěného pána, stojí naproti mě naprosto vyměněný člověk.

Ochránce státních hranic a zákona.

Je třeba uznat, že svoje poslání plní naprosto dokonale. Situace nabírá rychlý spád. Jeden telefonát a do deseti minut přijíždí několik dalších Gazů a jeden zánovní Land Cruiser. V Toyotě na místě spolujezdce sedí hlavní muž. Vystupuje z vozu s typicky kamennou tváří. To je takový ten pohled, kdy dotyčný nemusí nic říkat, vy mu nemusíte vůbec nic rozumět, ale přesto vás polije studený pot. Tak přesně nějak takhle se major, generál major... (nevyznám se v hodnostech) ověnčený zlatými výložkami v nichž se blýskalo pěkné stádečko zlatých hvězdiček, tvářil. Vůbec ho nezajímalo že mu nerozumím. Zvolená strategie "no understand" je tou nejhorší, jakou jsem mohl zvolit. Pokud člověk vlastní ŘP musí se domluvit. Alespoň všichni policisté mi na to neustále upozorňují. Jestli je tomu skutečně tak, nevím. Angličtina by v tomto případě stejně nikam nevedla. Naopak si myslím, že by celou situaci ještě více komplikovala a zbytečně prodlužovala. Nenápadně přecházím na taktiku, že přeci jenom trochu rozumím. Snažím se koktat a tahat slovíčka z paty. Je třeba mít na paměti, že na takové ty srandičky typu jednou rozumím/nerozumím policisté (úředníci celkově) moc zvědaví nejsou. Naopak se tímto chováním jedná pokaždé o přitěžující okolnost. Ačkoliv jsem si poslední věty moc dobře vědom, dělám osudovou chybu. Při hovoru vojáků mezi sebou vstupuji do jejich řeči, abych jim osvětlil, že to co probírají jsem určitě nedělal, a ani jsem neměl v úmyslu dělat. Pochopitelně ve Vietnamštině. To co následovalo, bylo ještě rychlejší než na začátku. Jsem vyzván k předložení veškerých dokladů. Vozím sebou všechny dokumenty, a to včetně toho, že jsem ve Vietnamu ženatý. Povolení a všechno ostatní je k ničemu. Nic nepomáhá. Chtějí moje fotoaparáty, telefon a klíče od auta.

Poslušně všechno odevzdávám.

Sedám si na zadní sedadlo svého vozu, a odjíždíme na posádku. Voják který řídí, si mého vietnamcočíňana (pozn. auto je čínské vyrobené ve Vietnamu) plete s Gazem. Dírami doslova prolétáváme, a jednička zažívá poprvé otáčky, o kterých jsem ani ve snu netušil, že by jich kdy byla schopna. Modlím se, aby jsme nejeli dlouho, protože jinak jim tam auto můžu rovnou nechat jako cvičnou maketu pro tankové střelby. Naštěstí je to jen několik málo kilometrů k odbočce. Tam se dáváme vpravo (doleva by jsme byli ani ne po 50 m v Kambodži) do nitra lesa. Odbočka zároveň znamená diametrální změnu cesty. O tom, po čem jsme doposud jeli, by se při troše fantazie dalo mluvit jako o cestě, ovšem to na co jsme vjeli nyní, nejde nazvat jinak, než partyzánskou stezkou. A do toho všeho se slušně rozpršelo.

Posádka vypadá na první pohled relativně pěkně. Několik málo malých domků a jeden hlavní dům. Pravděpodobně štábní budova. Před ní naše kolona zastavuje, a než se stačím rozkoukat, sedím v zamřížované místnosti. Místnost už tak pěkně nevypadá. Dřevený kavalec, židle, a v rohu místnosti toaletní díra. Nemusí být člověk žádný Albert Einstein, aby mu bylo jasné, kde se nachází. V cele. Jednou jsem v minulosti už měl tu čest. Bylo to na venezuelském letišti, a strávil jsem v ní několik předlouhých hodin. Pokud bych je měl porovnat, tak tahle je o sto procent lepší. Navíc tady rozumím skoro všemu co po mě bude požadováno.

Popisovat jak se člověk cítí, pokud je zavřený někde v džungli, daleko od civilizace, bez telefonu a pasu, dost dobře nelze. To se musí zažít.

Mezitím co se mnou probíhá křížový výslech na otázky typu proč jsem tady, co tady chci apod., pro změnu na buzerplace rozebírají křížovým šroubovákem celé auto a zavazadla. Nic nenacházejí, a pochopitelně ani nemohou, nalézt. Dle fotek přírody a několika rozmazaných ptáků, jim musí být jasné, že nejsem žádný recidivista. Pravda na jedné fotce je zvěčněná spuštěná závora do parku, a na druhé značka frontier area. Nic dalšího, co by mohlo být považováno za protistátní, ve foťácích není. Pro jistotu všechny tři karty formátují. Mockrát děkuji. Fotky z posledního týdne jsou definitivně ztracený!

Neustále něco prověřují. Telefonát za telefonátem, ale soudě dle reakcí, bez většího úspěchu. Mojí ženě volat odmítají. Nicméně dnes už vím, že během této doby, byli u nás doma. Kdo? To sice přesně nevím, a pravděpodobně se to ani nikdy nedozvím. Takže moje domněnka, že se nic neděje, že tápou, byla mylná. Možná právě o to jim šlo. Abych si myslel, že neví co se mnou. Tohle všechno jsem ale v danou chvíli nevěděl, a proto jsem bojoval tím, co jsem měl.

Zkouším nasadit jednu z posledních zbraní. Zmiňuji jméno profesora z Hanoiské univerzity s tím, že jim pomáhám v programu migrace ptáků. Ještě dnes děkuji Bohu, že se na číslo dovolali, a že rozhovor probíhal v poklidném tonu. Chvilku na to se situace jako mávnutím kouzelného proutku otáčí. Po 3 hodinách najednou nesedím na pryčně a není se mnou promlouváno přes mříže, nýbrž sedím na krásné dřevěné sedací soupravě, a přátelsky debatuji o životě a o rodině. Kamené a nepřístupné pohledy jsou pryč. Jeden z důstojníků, který do této doby neřekl ani slovo, mi potřásá rukou s otázkou, zdali nemám trochu čaje z Thai Nguyen. Odpovídám mu, že bez čaje nikdy nejezdím. To mu dělá takovou radost, až se z toho rozpovídává. Dozvídám se, že jeho rodina bydlí necelých 400 - 500 metrů od našeho domu. Takže jsme krajané! Mám celkem radost, a pospíchám do auta pro čaj. Při jeho popíjení jsou mi na zpět navráceny všechny dokumenty, doklady, telefon a klíče od auta.

Některá místa ještě čekají na doladění finálních úprav. To nejdůležitější - svodidla, už stojí.

Mohu odjet.

Ovšem nesmím pokračovat, ale vrátit se zpátky.

Padá mi brada. Jak zpátky? Před sebou mám maximálně 3 hodiny jízdy. Pokud se budu vracet mám jich 9-10. Vysvětluji jim, že prší, a že jsem měl co dělat, abych dojel sem. Pokud se budu muset vrátit, nemám nejmenší šanci.

To ale vůbec nikoho nezajímá. Zpátky a hotovo!

Aby mi zalepili ústa, připravili si na mě malou lest. Pojede se mnou jeden mladý voják, který mi pomůže.

Dobrá. Vyjíždíme.

Po hodině brodění se stále ještě netroufám podívat do zpětného zrcátka, abych v něm náhodou neviděl vojenskou posádku. Tak rychle nám cesta ubíhá.

Ještě několik málo kilometrů a vojín ukončuje společnou konverzaci slovy "zastav". Proč, když lije jako z konve? Protože já tady vystupuji, a jdu ke své jednotce. Cože? Ty máš jet se mnou? To nejhorší nás teprve čeká?

Úsměv na jeho tváři mluví za vše. Dál je to, jen a pouze, můj boj.

Boj to byl doslovný.

 Situace se s přicházejícím deštěm rychle mění. A rázem je po iromantice.

Krátce po půlnoci končím zahrabaný v bahně takovým způsobem, že ani dveře neotevřu. K tomu všemu z nebe nepřestávají padat provazy vody a telefon je stále bez signálu.

Jsem jedním slovem v prdeli.

Vylézám dveřmi u spolujezdce a pokouším se najít způsob, jak se z bahna vymanit. Poprvé lituji toho, že nemám naviják! Nemám šanci. Netrvá dlouho, a je ze mě jedna koule bahna. Jsem promáčený a o třicet kilo těžší.

Lezu zpět do auta a zkouším vyhoupnout auto z bahenní lázně. V tuto chvíli je už naprosto jedno, jestli mám zatažená okýnka, nebo ne. Auto je plné bahna i vevnitř.

Vzdávám se!

Promoknutí si vybírá svou daň. Je mi zima. Přelézám do kufru, abych si vzal suché věci. Tímto počinem auto zabahňuji i na střešním tapecírunku.

Ulehám na zadní sedačky, které jsou ještě relativně čisté, a přemýšlím co dál. Jedno je jisté. Noc strávím tady, a pokud do rána přestane pršet, bude odpoledne cesta vyschlá a já budu moci pokračovat.  Takže mám cca dvacet hodin čas.

Usínám.

Po čtvrté hodině ranní jsem probouzen zvuky, které do repertoáru džungle rozhodně nepatří. Vykouknu z okýnka a  v dálce vidím problikávající světlo. Motorka. Kde ta se tady bere? A hlavně, proč teď? Lhal bych, kdybych tvrdil, že se nebojím. Naopak. Bojím se docela hodně. Ani ne tak o sebe, jako o to co mám sebou v autě. Pokud člověk jede mimo domov na 3-4 měsíce, má v autě všechno. Včetně peněz na opravy, pokuty, benzín, a další nečekané výdaje ať už moje, nebo klientů! Vozím proto sebou několik málo příručních "zbraní". Přesněji řečeno dvě. Teleskopický obušek (původním posláním fotografický monopod) a krátkou mačetu, pro kterou jsem si vyrobil speciální pouzdro pod sedačkou. Používám jí  poměrně dost často, ale ne k sebeobraně, nýbrž k pročištění překážek na cestě. Instinktivně po ní sahám a pokládám jí pod ručník na sedačku. Vylézám z auta opět dveřmi spolujezdce, a čekám na příjezd motorky. Sázím na to, že se situace bude jevit tak, že pokud je venku spolujezdec, je v autě ještě minimálně jedna další osoba - řidič.

Moje nejistota končí poté, co motocykl vjíždí do kužele reflektoru mé baterky. Nevím jestli se mám smát, ale pohled na jezdce je legrační. Potácí se od strany ke straně, a neustále přepadává na bok. Je to asi nějaký ožrala, který jede z posádkového karaoke zpátky domů.

Není tomu tak.

 Pytlák - motokrosař.

Nejedná se o žádného opilce, ale o zloděje drahého dřeva. A není sám. Za ním jedou ještě další dva. Ty jsem nemohl vidět, protože nemají světla. Motorky toho na sobě nemají podstatně víc. Lépe řečeno, vůbec nic nepotřebného. Co však mají všichni, tak to jsou řetězy, bez kterých by na tom byli podobně jako já. První z nich končí svojí sólo jízdu necelé dva metry ode mě. Zbývající dva přemýšlejí jakou stranu cesty zvolit, ale není jim to nic platné. Končí stejně jako jejich předjezdec. Teď jsme v bahenní lázni všichni čtyři. A máme to zadarmo! Na domorodcích je vidět značná nervozita. Původně byli vyděšeni, že jsem hlídka. To se nicméně vyvrátilo tak rychle, jak rychle pod mým zabláceným obličejem identifikovali bělocha. Jenže co tady ten člověk uprostřed ničeho, a ještě ke všemu v noci pohledává?

Je mi jasné, že jim musím podrobně ve dvou, třech větách převyprávět svůj příběh. Zabírá to. Od tohoto okamžiku jsme na jedné lodi.

Další "závodník" při drobné kolizi.

Společnými silami vyprošťujeme z bahna všechny tři motorky. Nutno dodat, že to nebyla žádná legrace. Tihle chlápci za sebou vozí čtyři sta kilové kusy dřev. V bahnitém terénu udržet s kládou balanc, je na medaily. Pak přichází na řadu moje auto. Vzhledem k tomu, že musejí být se svým zbožím doma před svítáním, celkem svižně postupujeme (za vzájemného vyprošťování) až na místo, kde jsem před 24 hodinami startoval.

V prvním úseku je sem tam možné potkat živou dušii. Hlavně se nenchat unést planou nadějí!

Auto zvládlo tento trip bez větších problémů. Opominu-li dvakrát po sobě tlakové mytí a dotankování, byla nutná výměna jednoho čepu a gumy na ramenu přední nápravy.

Aby toho nebylo málo, tak mi v noci cestou domů (cca 450-500km před barákem) odešla z ničeho nic baterie. Okolo této patálie je také celkem zajímavý příběh, který by si zasloužil samostatný článek.

Servis před posledními 1500 km směrem k domovu.

 A na závěr již jednou zmíněná baterie.