Hraniční přechod do Laosu - VietnamTravel

Laos

Hraniční přechod jak ho vidí Google Earth.

Vzhledem k tomu, že Laos nemá želežniční síť ani moře, nabízejí se pouze dva způsoby pro překročení hranice do Vietnamu. Tou první je letadlo (jedenkrát jsem využil), a tou druhou je autobus. U autobusu má člověk na výběr opět ze dvou možností - lůžkový, nebo klasický. Lůžkovým autobusem jsem již jednou jel, a jednalo se v pravém slova smyslu o nezapomenutelný zážitek. Všechny autobusy na téhle trase jsou bohužel systém 2+2 (dvoulůžko ulička dvoulůžko). Lůžka jsou nejenže úzké a krátké, ale především nemáte možnost dát si nohy na zem. Když máte v této poloze (polo sedu) vydržet 24 hodin, pak věřte, že jen tak snadno na cestu nezapomenete.

Pohled do autobusu při zpáteční cestě.

Zvažoval jsem přelet letadlem. Samozřejmě komfort a čas (let cca 1,5 hod.) mají oproti autobusu nespornou výhodu. V neposlední řadě to mám na letiště mnohem blíže než na autobusové nádraží. S blížícím se koncem Lunárního roku, se cena letenek vyšplhala do astronomických částek. Obousměrná letenka Hanoj - Vientiane se nedala pořídit pod 385 USD. V porovnáním s cenami za autobus (70 USD za lůžkový a 32 USD za klasický - obousměrně), se jednalo o propastný rozdíl. Nakonec jsem tedy zvolil variantu klasický autobus. Nebyl jsem jediný cizinec, který v tomto autobuse cestoval. Společně se mnou jeli tři mladí Francouzi. Na rozdíl ode mne, oni cestovali tímhle způsobem nedobrovolně. V naivní představě ušetřit, si koupili lístky "v akci" za pouhých 22 USD na osobu.

Háček byl v tom, že je do lůžkového autobusu nepustili. Prodavač jaksi před slovíčko sleeping napsal omylem slůvko no. Takže výsledek byl takový, že po pár minutách byli v našem "vietnamském" davu, čekajícím na klasický autobus. Jejich vztek a nadávání, nemělo žádný smysl. Stejně tak nemělo žádný smysl snažit se uplatit některého s cestujících. V sedm hodin večer na samém okraji Hanoje se člověk nedovolá nikde. Dorazil jsem je až já, když jsem jim sdělil, že můj lístek stál 16 USD. Tím jsem se nechtěně postaral o zpestření programu před odjezdem. Rozpoutali dokonalý hysterický koncert, který zakončili tím, že na protest si zabrali zadní pětku v autobuse. To byl začátek dvaceti čtyř hodinové show. Každý cestovatel musí vědět základní věc - nikdy si nesedat na zadní sedadla. Důvody jsou tři. Prvním je ten, že autobusy mají vymlácené tlumiče. Tím pádem jakákoliv drobná nerovnost na vozovce vás nadhodí o půl metr na sedadlo. Druhým důvodem je to, že si k vám v průběhu cesty přisednou minimálně další dva lidé (což se také po necelých 50 kilometrem stalo i jim). No a za třetí, nemáte možnost natáhnout si nohy do uličky.

O pověstnou kapku oleje do ohně se postaral personál. Sdělil jim, že budou asi tak tři, možná čtyři zastávky na celé trase.

Vietnamská celnice.

Ale zpátky k hlavnímu tématu. Vzdálenost mezi Hanojí a Vientiane (hlavní město Laosu) je 890 km. Z Hanoje vede cesta při pobřeží na jih, kde se za městem Vinh stáčí doprava na západ k laoským hranicím. Hraničních přechodů je mezi Laosem a Vietnamem několik, ale pouze dva jsou určeny civilistům. Abych byl přesnější, pouze tenhle jediný je určený pro autobusovou dopravu. Cesta vede dále rovinatým středem Vietnamu, a následně prudce stoupá do kopců Annamského pohoří. Že se jedná o kopce té nejvyšší kvality, svědčí i to, že autobus mnohdy podřazuje na první rychlostní stupeň. Na samém vrcholu leží hraniční přechod. Zařazujeme se do fronty a čekáme na otevření hranice. Jsou čtyři hodiny ráno, a veliká zima. Mžení a mlha, jen dokresluje výsledný prožitek. Iphon ukazuje 4C - nic moc. Co však není schopen ukázat, jsou GPS souřadnice. Nedovedu si to vysvětlit. Mám plný signál 3G a GPS nefunguje. Nevím, nejspíše za to může fakt, že jsme ve vojenské zóně.

Celníci, policisti a vojáci začínají pracovat v sedm hodin ráno. Pracovní doba je jak na Vietnamské, tak i na Laoské straně od 7 - 18 hodin. Zatímco se snaží většina cestujících strávit zbývající čas do otevírací doby spánkem, jdu společně s řidičem a jedním Vietnamcem do místní mini restaurace na teplou polévku a kafe. Po chvíli se začíná bufet plnit. Nikdy bych neřekl, kolik lidí zaměstná jeden takový hraniční přechod.

Mini restaurace krátce před začátkem pracovní doby hraničního přechodu.

Největší můj problém přišel krátce po sedmé hodině. Odevzdávám pas a čekám, co bude. Přesně co jsem čekal. První slovo, které vyšlo z úst policisty bylo "proč" ???

Proč mám propadlé vízum. Následovalo několika minutové vysvětlování, mého sedmi hodinového překročení pobytu. Moje obava z vyhoštění byla zcela na místě. Nasadil jsem trik, který jsem si cestou vymyslel. Věděl jsem totiž, že se blíží velký celostátní sjezd komunistické strany, a proto jsem hovor svedl na tohle téma. Začal jsem s tím, odkud jsem a podobné neformální řeči, až jsem se dostal k tomu nejhlavnějšímu - předevčírem jsem byl pozván na stranickou schůzi svým známým - kapitánem krajské policie, jako fotograf. Nemohl jsem přeci odmítnout...

A vida, ledy povolily. Najednou šlo všechno hladce, samý úsměv s přáním rychlého návratu.

Odbavení na Vietnamské straně.

Vietnamská strana.

Vietnamská strana.

Následuje poslední kontrola u závory a pak hurá směr Laos.

Mezi Vietnamskou a Laoskou stranou se musí jít více jak jeden kilometr pěšky. Autobus mezitím přejede a zařadí se do fronty na druhé straně hraničního přechodu. Tenhle manévr je pro neznalé dosti matoucí. Nejmarkantnější je to z Laoské strany. Autobus zastaví ve frontě, otevřou se dveře a řidič zavelí lámavou angličtinou "vystoupit". Kam, proč, a co dál již nikdo neřekne. Zavře dveře a odjede. Jedinými nápisy v angličtině jsou "Arriwals" a "Departures" - toť vše. Začíná bojovka.

Prostor mezi Vietnam a Laosem.

Cesta má více jak kilometr.

Cestou se přechází přes tuhle říčku.

A taky se prochází kolem budovy veterinární zprávy.

Při zpáteční cestě jsem měl štěstí vidět veterináře přímo v akci.

Prostor mezi Vietnam a Laosem.

Laoská celnice.

Musím se nezmínit o dvou zajímavých týpcích při zpáteční cestě. Byli trochu pod vlivem a jeden z nich měl nakresleného knírka fixou. Samé srandičky a focení. Dali jsme řeč, a jen tak mimo řečí jsem mu naznačil, ať si to smyje, než půjde k odbavení na vietnamské straně. Dělal si legraci, že je tajný apod. Legrace to byla až do té doby, než předložil pas. Za deset sekund po tom už jsem viděl pouze kamennou tvář a jak si "na sucho" bíbra gumoval prstem. A bylo po srandičkách - pro něj. Naopak já jsem se bavil dokonale. Počkal jsem si na něj, abych se ho zeptal co se stalo.

Jestli ho prohlédli jako tajného atd. Řekl jenom jedno slovo, které nemohu publikovat. Tak jsem mu alespoň pochválil jeho nový knír (červený a vydřený od čištění). Ještě malá poznámka k tomu druhému človíčkovi. Ten pro změnu vyšel z autobusu na boso. Také jemu jsem říkal, že je to do Vietnamu více jak kilometr, a že to vypadá podle toho všeho harampádí na střechách autobusů na hodně dlouho. Stejně jako ten první, ani on si z toho nic nedělal. Jak dopadl, uvidíte na videu.

První stánek na Laoské straně.

Příjezd do Vientiane krátce po třetí hodině odpolední. Cestou jsme dvakrát opravovali náš autobus a jednou jsme pomáhali druhým. Nasedám na první volný tuktuk a hurá směr vietnamská ambasáda. Tam byl na rozdíl od minule, pouze jeden úředník. Řekl jsem mu, co chci a on se zeptal za jak dlouho. Moje odpověď byla "hned". Než jsem vykouřil půl cigarety, měl jsem vízum hotové. Kvůli dvěma minutám jedu 2000 kilometrů více jak 60 hodin autobusem.

Co k tomu dodat.

Masakr !!!

Nevadí, hlavně že mám nová víza na tři měsíce. Šel jsem pěšky do centra, abych se pokusil sehnat lístek na zpáteční cestu ještě na dnešek. Povedlo se. Za hodinu, mám být před cestovkou, odkud mi sveze tuktuk na autobusové nádraží. Sedl jsem si hned do první restaurace a objednal jsem si laoské pivo. Je opravdu hodně dobré (640ml 5%). K tomu jsem si dal půl grilovaného kuřete, hovězí steak s hranolky a polévku. Nakonec Lao Late (měl jsem již také vyzkoušené - mohu jen doporučit). Vše za 6 USD. Při jídle jsem si užíval sluníčka (29-30C) a pohledem na zapadající slunce nad řekou Mekong.

Západ sluncem nad Mekongem.

PS: není vidět, protože je až za zábradlím. A mě se nechtělo...

Oprava našeho autobusu.

A pomoc při opravě na cizím autousu.

Musel jsem si svépomocí trochu poupravit klimatizaci.

V sedm večer jsem již seděl opět v autobuse a čekalo mi dalších 1000 km do Thai Nguen a tentokrát 27 hodin cesty (což jsem naštěstí tou dobou ještě netušil). Cesta zpátky byla poněkud horší. V autobuse nás jelo namísto 43 (tolik je sedaček) 62. Lidi byli všude. V uličce, po třech na sedačkách apod. Minimálně ještě jeden kompletní autobus jsme měli na střeše v podobě všeho. Všechny ty cetky co každý za rok pracovního pobytu v Laosu nastřádal, vezl nyní na Nový rok domů. Dokonce jeden si vezl i slepice. Kohout na střeše kokrhal a kokrhal. Ve tři v noci jsem se musel na odpočívadle hodně ovládat, abych mu nešel zakroutit krkem.

Krátce po odjezdu nás zastavila první hlídka policie. Všichni se vyhrnuli ven na cigaretu, ale laoská policie byla nemilosrdná. Všichni okamžitě dovnitř. Vybrat od všech pasy a po přečtení jména si stoupnout a říci "zde". Jak rychle vyběhli z autobusu tak ještě mnohem rychleji byli zpátky a už se hlásili. Já jsem si mezitím jako jediný užíval privilegia. Stál jsem venku, pokuřoval a užíval si toho krásného večerního tepla, na které jsem již málem zapomněl. Už aby bylo jaro...

Tahle procedura s policií nás cestou na hranice potkala ještě dvakrát. Vše probíhalo naprosto stejně. Autobusy nesmějí jezdit po laoských silnicích po půlnoci. Náš autobus parkuje na nocleh přesně na stejném místě jako minule. Pamatuji, jak jsem v místní  restauraci před několika málo měsíci sledoval mistrovství světa ve fotbale. Ráno po páté (od pěti mohou opět autobusy jezdit), vyjíždíme.

Je komické, že všechny autobusy přijíždí k hranicím takměř současně. Posledních dvacet kilometrů se proměňuje v závodní dráhu - kdo koho předjede.

Důvod je prostý. Na samotném přechodu se parkovat nesmí. Všichni proto parkují co nejblíže k hraničnímu přechodu. Míst k parkování, ale mnoho není. Nehledě na to, že jsou všechny plus mínus vedle sebe (v poslední vesnici u jedné z restaurací). Za pět minut pět jsou všichni nastartovány a túrují své motory.

 Přesně v pět hodin to propuká - start. 

Na pátou nečekají netrpělivě pouze řidiči, ale i místní policisté. Ti koukají na hodinky, a čekají za vesnicí na toho prvního.

Chce to mít vychytané. Nevyjet brzy - pokuta, a nebo naopak první - toho prozměnu zastaví a má minimálně na 20 min. smůlu.

Mít dobrou pozici při odbavení, je více než důležité, protože odbavení jednoho autobusu trvá v průměru 45-55 min. (alespoň podle toho co jsem měl možnost vidět). Všechny vaky ze střechy dolů, zavazadlový prostor ven apod.. Poté nastoupí skupina 10 - 12 vojáků a začínají s prohlídkou.

Mají takové skalpely, pomocí nichž v podezřelých balících a vacích proříznou otvor tak 20-30 cm. Nikdo to neřeší, nikoho to nezajímá. Autobus se odbaví a na místo vojáků nastupuje armáda cestujících s izolepami, aby opravili to, co celníci způsobili. Poslepovat, poskládat zpátky na svá místa všechny krámy, a čekat na policistu, který přinese pasy pro celou skupinu (platí jen pro Vietnamce). Při opouštění parkoviště se všichni opět shromáždí a policista po jednom vyvolává jejich jména. Následuje poslední kontrola obličeje, dostávají svůj pas a pak už jen hodně rychle do autobusu, protože zima je ještě větší než včera.

Laoské odbavení.

A takhle někteří spali.

Trochu tepla na konec. Pohled na Laos.

Více fotografií čeká na zpracování.

V celém prostoru je přísně zakázáno fotografovat, na což jsem byl jednou, a to dosti důrazně upozorněn.

Od té chvíle mi neustále jeden z policistů sledoval. Nicméně snažit se být nenápadný mezi šedesáti Vietnamci v průměru o dvacet centimetrů menšími než já, to si vyžadovalo takměř nadlický výkon.

V prostoru kolem samotné kontroly byli celníci v ostraze velmi pečlivý. A to jak na prohlídku samotnou, tak právě na zvědavce. Mohli být sebeobezřetnější, ale mě se podařilo natočit i jednoho z nich, když prořezával jeden z mnoha balíků.

Kolem deváte večerní stojím na stejném autobusovém nádraží jako před dvěma dny. Zbývalo mi pouze jediné. Co nejrychleji se přepravit na jiné autobusové nádraží a stihnout poslední autobus do Thai Nguyen. V jednu v noci jsem stál ve své sprše a snažil se zapomenout.

Byl jsem utahaný a nevyspalý, ale šťastný. Měl jsem to šťastně za sebou.

Z toho co se mi podařilo natočit, jsem následně sestříhal krátké video, na které se můžete nyní podívat.

            Pro vyšší rozlišení přepněte na 1080.p