Na vietnamsko-čínské hranici - VietnamTravel

Lung Cu je poslední vesničkou v nejsevernějším místě Vietnamu. Jen pár kilometrů za ní je hranice, oddělující Vietnam od velké Číny.

Dostat se do vesnice samotné, není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sám jsem onu odbočku několikrát hledal.

Nakonec se mi jí podařilo najít systémem pokus - omyl. 

Dále pak sjet z hlavní trasy a vydat se více jak dvacet pět kilometrů dále do hor, dále na sever.

Nedovedu si vysvětlit proč, ale přijde mi tato oblast trochu divná. V oněch dvaceti pěti kilometrech je pouze jedna malá osada, která je plná vojáků a policajtů. Dokonce i lidé jsou poněkud zvláštní. Nekomunikují a straní se. Dokonce před námi prodavačka normálně odešla z obchodu (trochu přehnané slovo), a nechala nás tam samotné. Proč nevím. Požádal jsem jí pouze o nějaké pití. Kam šla, se už asi nedozvíme. Nečekali jsme na odpověď, a raději odjeli pryč. Přeci jenom se jedná o zakázanou zónu, a o tomto konkrétním úseku to platí dvojnásob.

Vesnička Lung Cu, není nic jiného, než kasárna, škola a pomník. Pomník je na místní poměry monumentální dílo.  Stojí na jednom z kopců, a vedou k němu nádherné schody a chromované zábradlí. To je strašný paradox, když všude okolo bydlí lidé v jakýchsi chatkách zbytých z prken.

Pro koho, a proč ho stavěli, nemám zdání. Navíc se na stavbě podíleli Němci a Australané. Povedlo se jim to - pomník je vidět asi tak na 15 km, a na jeho vrcholu plápolá vietnamská vlajka obřích rozměrů.

Samotná hranice leží až několik dalších kilometrů za vesnicí.

Silnice končí skálou.

Dál to nepůjde...

Pás hor pokračuje ještě dalších několik desítek kilometrů, ovšem to už je Čína - vstup zakázán.

Několik málo stovek metrů od samotné hranice stojí pět, možná šest domků. Odtud se dá pěšky dojít tam, kam jsme se chtěli dostat. K samotnému hraničnímu patníku mezi Vietnamem a Čínou.

Sám bych místo kde se patník nachází, neměl šanci najít.

Pomohl mi jeden Hmong, jménem Tien, který nás na místo poprvé zavedl. Byla to komická situace. On říkal, že neumí vietnamsky, a já zase neuměl čínsko - hmonsky. Ani základní slovo "čína, čajna, china" jsme si nerozuměli.

No nic... musíme na to jít jinak.

Sedli jsme si na mez, a zapálili cigaretu míru a vzájemného porozumění.

No vida jak to funguje. Najednou Tienovi začala ta vietnamština trochu jít. 

V těchto oblastech a mezi lidmi z etnik, není moc velká šance na to, že se člověk domluví. Tohle se dá vždy nějak překonat, ale jak jsem se již zmínil o několik řádek výše, v těsné blízkosti hranice, se lidé chovají prazvláštně - schovávají se, nekomunikují, utíkají před vámi apod.

Tien vyprávěl, mimo jiné, i o policii a vojácích - nejsou dobrý. Proč, jsem se bohužel nedozvěděl. Mohu pouze spekulovat. Ptal jsem se na to i tady u nás v Thai Nguyen, ale nikdo se nechtěl na toto téma se mnou bavit.

Prostě to tak je, a hotovo.

Základní informace jsem dostal, a víc už z Tiena, asi nevyrazím. Můžeme vyrazit.

Klesáme do údolí po cestičce, která je sotva půl metru široká. Je odsud krásný výhled, a to jak na vietnamskou, tak na čínskou stranu. Jdeme svižně, a po několika málo minutách ho vidíme.

Hraniční patník s pořadovým číslem 426.

Nikde žádný plot, nikde vůbec nic, co by jen náznakem připomínalo místo, kde se právě nacházíme - státní hranice.

Asi to budou mít ošetřené jinak. Nějaké pozorovatelny, či bungy.... Ne že by snad Vietnamec utíkal do Číny, ale v opačném případě, je to více než pravděpodobné.

Nemohl jsem jinak. Musel jsem se zvěčnit.

Vietnamská strana.

A pohled z Číny do Vietnamu.

Při pohledu do údolí se dozvídám, že řeka odděluje Vietnam a Čínu. Dokonce někde hodně v dálce se rýsuje nějaká malá čínská osada.

Napadá mi šílený nápad - jestli by se tam dalo nějak dostat. Prý možná, kdybych byl sám a šel s domorodci, tak snad možná ano. Rychle jsem od této myšlenky upustil. Nedovedu si ani v nejčernějším snu představit, co by se stalo, kdyby mi Číňané chytili...

V Číně už jsem sice nelegálně jednou byl, ale to jsem z převozníkem přeplul pouze několik desítek metrů širokou řeku. Bylo to v Lao Cai, a jediné co si z toho pamatuji, byl strach. Možná by se tenkrát, také nic hrozného nestalo, ale před očima jsem měl Číňany s kamennou zamračenou tváří, z hraničního přechodu právě také z Lao Cai. Nemusel jsem jim rozumět ani slovo, a přesně jsem věděl co říkali - dál už ani krok.

Nemáme moc času. Začínáme být na očích, a proto musíme zmizet. Okolo našich motorek se začali shromažďovat "podivní páni" s mobily u ucha.

Je nejvyšší čas odjet.

Loučím se Tienem podáním ruky, a jako dárek mu dávám zbytek mých cigaret za jeho službu.

Odpověděl mi na shledanou. Asi věděl proč, protože za dva měsíce jsem si sním podával ruku opět :)

pozn. Vietnamština má dva výrazy pro slovo na shledanou. Jeden znamená - uvidíme se, a druhý je něco jako na vždy - už se nikdy neuvidíme.

Natočil jsem krátké video. Omluvte prosím jeho kvalitu. Mám hrůzostrašnou předpotopní techniku a software v PC není zázračný. Třes videa je dán absencí stativu... :)

                  Pro vyšší rozlišení přepněte do 1080p.