Zlatokopové - VietnamTravel

Minulý týden mi pípla na telefonu sms. Text byl stručný a jasný. Mám přijet, mají zlato. Neváhal jsem ani minutu, abych svůj příjezd, mému dlouholetému příteli potvrdil. Byl jsem v minulosti u zlatokopů hned několikrát (viz.odkazy pod článkem), ale tentokrát se mělo jednat o místo, kde jsem nikdy v minulosti nebyl. O to víc jsem se těšil.

Křížek označuje polohu, kde se osada zlatokopů nachází.

Skutečnost je taková, že vlastně ani nevím, jak to s tím kopáním (po právní stránce) vlastně je. Nikdo mi neřekl na sto procent, jestli to je, a nebo není, legální. Jedno je jisté. Jsou provincie, kde se kopat nesmí. To ještě neznamená, že se tam potají nekope. Ovšem tam se jedná o skutečně velké riziko, a neznám více jak dva lidi, kteří tak činní.

V den D sedám na motorku vyzbrojen pouze pláštěnkou, baterkou, fotoaparátem a mobilem. Většinou mi tato kombinace bez větších problémů na několik dní stačí. Jenže jsem si nějak neuvědomil, že jedu do lesa, a tam není elektrika. Hned po prvním dnu se mi vybil Iphone (neustále a marně vyhledával síť operátora), a druhý den došla šťáva i v baterce ve foťáku - nesmím používal Live View! Pláštěnku jsem společně s baterkou pro jistitu zapoměl pod sedadlem motorky, která byla zaparkována minimálně 14 km od tábora.

Takže jsem druhý den navečer, neměl kromě promáčených kalhot a košile, vůbec nic.

Místo kde jsem spal.

Stejné místo, jen o několik hodin později.

Tábor leží vysoko v kopcích, a vyškrábat se k němu zpola prosekanými cestičkami, lze jen s velkými obtížemi. Cestu komplikují další záludnosti. Mimochodem díky nim jsem pochopil, že tady neměl Američan sebemenší šanci. Zlatokopové prosekávají v džungli falešné cestičky, které se všelijak klikatí, ale nekončí nikde. Tenhle počin má za úkol oklamat, a především oslabit/vysílit, přístup nepovolaným osobám. Je proto naprosto nezbytné znát předem domluvené značky. Ty se pochopitelně liší na každé cestě, ale pro příklad se zmíním o jedné konkrétní - nalomená větvička doleva, znamená jít rovně. Je to docela dobrodrůžo, a člověku se vybaví hry z pionýrského tábora. Za další mají hledači zlata na cestách vytvořený primitivní (ale naprosto funkční) zabezpečovací systém. Jedná se o růžně napružené klacky atd. Jsem přesvědčený o tom, že bez toho aby o tom povolaní věděli, se k nim nikdo jen tak snadno nedostane. Všechna tato opatření mají dva společné jmenovatele - zloděje a vojenskou policii. Ano, zloději jsou největší hrozbou. Nejedná se však o drobné zlodějíčky, nýbrž o ozbrojené a velmi dobře organizované skupiny. Nemám nikterak ověřené, ale podle vyprávění, zná drtivá většina zlatokopů několik jedinců, kteří zmizeli beze stopy. Faktem je, že šance najít někoho v džungli, se prakticky rovná nule.

Jde o hodně - jde o zlato.

Pozn. Zrovna včera večer v TV zprávách říkali, že ve zlatnictví ležícím přímo u hlavní silnice čtvrtmilionového města Thai Nguyen, mačetami rozsekala neznámá skupina celou rodinu, protože jim nechtěli prozradit kde mají ukryté peníze a zlato.

Z toho plyne jediné. Opatrnosti je více než potřeba!

Tolik v krátkosti na vysvětlení k otázce bezpečnosti.

Jedna z cest nahoru k osadě.

Jak se získává zlato.

Odpověď je velmi jednoduchá. Kopat, hledat, a zase kopat. Vytěžené kameny odnosit na místo kde se rozdrtí na prach, který se následně proplachuje vodou - každý zná rýžování.

Tak jednoduché to ale určitě není. Zaprvé je potřeba znát dokonale krajinu, a umět v ní číst. Nevěřil bych jaké drobnosti hrají roli. Zadruhé koupit, respektive dlouhodobě pronajmout, daný pozemek. No a nakonec zatřetí mít to hlavní - štěstí.

Vstup do štoly.

Hlouběji a hlouběji.

V těchto "obyčejných" kamenech, by měl být ukrytý poklad - zlato.

Podobně jako kdekoliv jinde na světě, tak i tady platí, že málokdo z nich opravdu zbohatne. Bohatnou pouze ti, kteří na tom mají nejmenší podíl - překupníci a zlatníci. To jsou ti pánové co jezdí v Rolls Royce, a kteří mají svoje puncovny a výrobny šperků v centrech všech větších měst.

Ti co kopají, žijí naopak velmi skromně. Nikoho z nás by ani ve snu nenapadlo, že onen člověk má v kapse třeba půl kilovou hrudku zlata. Viděl jsem to několikrát na vlastní oči, ale nikdy jsem nefotil. Nikdy nikdo neví, komu se dostane snímek do ruky, a důsledek může být velice rychle podobný výše uvedené poznámce.

Díky neustávajícímu dešti, byla většina výkopů zcela zaplavených.

Bohužel jsem měl smůlu na počasí. Od prvního dne večer bez přestání lilo jako z konve. Tábor se díky vodě proměnil v dokonalou a nedobytnou pevnost. Nešlo sestoupit dolů, a už vůbec nešlo vystoupat do tábora. Dlouhé čekání s dalšími deseti lidmi pod plachtou, která nemá více jak několik málo metrů čtverečních, promáčený na kost a obsypaný komáry, lze krátit různě. Zvolili jsme cestu rýžové vodky. Takže jsme pili, jedli, spali, a zase pili.

Jedna z večeří.

Odpočinek "na terase",

ze které byl při západu slunce takovýto výhled.

Nicméně i deštivé počasí má svoje pozitiva. Už jen samotné setkání s tak zajímavými lidmi. S těmi, kteří ve většině případů nepoznali nic jiného než život v džungli, a kteří nebyli mnohdy dál než v provizorním koloniálu pod kopcem u příjezdové cesty. Jejich znalost přírody, a vše s ní spojené, je obdivuhodná. A nejde jen o setkání a dozvídání se nových věcí. Z osobního pohledu vidím pro sebe velký přínos v dalších věcech, které jsem nikdy neuměl, a nebo dávno zapomněl. Konkrétně mám namysli dvě. Umět žít sám se sebou, a otázku sebekontroly/sebeovládání. Bez těchto dvou věcí, nemá dle mého názoru, v Asii člověk šanci. Obojí se dá cvičit bohužel pouze v napjatých, a mnohdy žalostně zoufalých situacích. Věřím tomu, že právě díky těmto zkušenostem získá člověk zdravější pohled na svět, a zároveň pozná nové hodnoty a priority. Tohle však už svádí k fylozofování, a o tom tenhle článek rozhodně neměl být :).

Na závěr snad jediné. Bylo to super a velmi poučné.

Těším se, až si budu moci pobyt na tomto (nebo podobném) místě, zopakovat. Pokud bude zájem z Vaší strany, tak třeba s někým z Vás. :)