Podruhé u zlatokopů - VietnamTravel

Ještě za tmy vyjíždím se svým kamarádem do kopců vzdálených sotva třicet kilometrů od mého domu. Tradičně jako skoro každou noc prší. Musíme si zvykat. V horských lesích prší, a nebo alespoň mrholí neustále. Ono se snadno řekne třicet kilometrů, ale v místních podmínkách je to poměrně daleko.

Květ divokého banánovníku.

Tady hodně ceněný jako darovaná květina.

Život tady začíná stejně rychle jako rozednění. V pět hodin ráno je to na ulicích jako v mraveništi. Tržnice u silnic se promění v jeden velký chaos. Propletat se mezi stovkami lidí, motorek, kol, a domácího zvířectva dostatečně prověří Vaší nervovou soustavu. Zvláště když pospícháte. Nakonec se vše daří, a kolem 6.30 am přijíždíme na smluvené místo. Tam na nás již čekají další dva kamarádi, kteří se mimo jiné živí tím, že hledají zlato. Posnídáme v poslední vesničce polévku a pak hurá do hor.

Místní muži jdou lovit ryby.

Další skoro hodinu jedeme mezi kopci a nikde ani živáčka. Občas jedna dvě chatrče a to je všechno. Nebýt té "silnice" člověk by si skoro myslel, že se zastavil čas. Je to nádhera. Ta zelená barva, provoněný vlhký vzduch, a stovky všemožných zvuků. Jedeme pomalu, protože silnice je plná překvapení. Jednou je to díra, do který by se vešeli v klidu dva Vietnamci, podruhé je to spadlý strom, větve a v neposlední řadě bahno a voda.

Odbočka z hlavní cesty.

Motorky předemnou zničeho nic zastavují. Nevím co se děje. Zapalujeme si všichni čtyři cigarety a na řadu přichází mobilní telefony. Jak se posleze dozvídám, na tomto místě je poslední možnost komunikace s oklolním světem. Po pár desítkách metrů se signál nadobro ztrácí, a otěže přebírá samotná příroda. Mohu potvrdit, že se své role zhostila více než dobře a se vší parádou. Ostatně posuďte sami...

Ranní očista buvolů.

Prvních pár set metrů je cesta bahnitá, s občastnými loužemi. Celkem to jde. Míjíme jeden dřevěný domeček s rodinou, která se živí těžbou dřeva. Syn právě provádí ranní očistu buvolů. Koupání buvolů má dva důvody. Zaprvé zbavení parazitů jako jsou například klíšťata, a zadruhé buvoli vodu milují. Údajně se koupelí zklidní a zrelaxují před náročnou prací. Lidé k buvolům mají stejný vztah jako ke členům rodiny. Má to své opodstatnění. Řadu let je buvol spojen s jedním člověkem.

Den co den, rok co rok, ráno co ráno odcházejí z domu za celodenní prací. Po celý den jsou spolu pouze oni dva - muž a buvol. Vzniká mezi nimi pouto na celý život. Alespoň takhle mi to bylo vysvětleno.

Horská říčka.

Na cestě začínají přibývat kameny. Je jich čím dál víc, a jsou větší a větší. Stále jedeme, ale začínám mít obavu o olejovou vanu na mé motorce. Rány které od kamenů dostává, jsou mnohdy srdcervoucí. Dvě motorky jedoucí přede mnou si z toho evidentně těžkou hlavu nedělají . Poskakují přes kameny jako by to byla nějaká zábava. Při pouhé představě, že bych třeba jen píchnul, mi přebíhá mráz po zádech.

Ve dvou se jede o poznání hůře. Pomalu se mi obě mota začínají vzdalovat. Nevadí. Nehodlám tady pohřbít můj jediný dopravní prostředek. Jedu si svým tempem - jedna, dva, spojka jedna, spojka...

Cesta se proměňuje v řekou.

Ke kamenům se přidává stále více a více vody. Než se nadějeme, jedeme v říčce. Ona to není říčka v pravém slova smyslu, ale za velkých deštů se proměňuje cesta v řeku. Musím zrychlit, protože vody je čím dál víc. Nikdy bych nevěřil, jak rychle stoupá hladina. Někde kus před námi musí hodně pršet, a voda z kopců se valí směrem k nám. Již chápu, proč tak pospíchali. Dobře věděli proč.

Kolega sedící za mnou to vzdává. Dostává strach, a dále pokračuje pěšky. Jedu sám a pokouším se natočit krátké video. Po dvou, možná po třech kilometrech se motor zastavil. Je chudák celý pod vodou. Pokouším se startovat, ale bez úspěchu. Nezbývá než tlačit. Konečně je vody méně a tak znovu zkouším start. Motor chytá. V duchu chválím Yamahu.

Tady ještě "chudák holka" nevěděla co jí čeká.

Jeden z mnoha brodů přes cestu.

Přijíždím až k veliké tůni, kde na mě čekají vysmátí kolegové. Dělají si legraci, proč jsem si nevšml, že jsem ztratil spolujezdce. Vysvětlil jsem jim jak se věci mají. Při čekání pořizuji pár snímků krásného vodopádu. Průzračná voda v tůni láká k vykoupání. Nic z toho ale nebude. Po chvilce co jsem stál ve vodě, mi začali okousávat prsty na nohou nějací raci. Navíc všude kolem se plazilo mým směrem nějak nebezpečně moc pijavic. Byl jsem venku z vody než by stačil říct švec.

Po další čtvrt hodině se smějeme společně všichni, když vidíme v dálce po kolena ve vodě promáčeného a vyčerpaného kamaráda.

Úsměv mi ovšem přešel hodně rychle. Dozvěděl jsem se totiž, že musíme tůni při okraji objet a následně přenést motorky přes kaskádu.

Jet ve třiceti centimetrech vody po kluzkých kamenech a dívat se jak se jem pár decimetrů od předního kola dno nebezpečně vzdaluje není nic moc. Poslední co bych si přál je utopit motorku někde ve dvou metrech vody.

Tůň a vodopád.

Až sem to šlo...

Čekání na kamaráda.

stup do lesa.
Vítá nás nepropustný terén a obrovské stoupání.

Vše se nakonec úspěšně podařilo. Po přibližně osmi kilometrech od hlavní silnice, a po skoro třech hodinách konečně přijíždíme k dannému místu. Zde mají kamarádi zakoupený pozemek o rozloze 20 ha.Podle toho jak to zde vypadá, bych tipoval, že jsou zde poprvé. Žádná vstupní cesta do lesa, prostě nic. Samozřejmě, že zde nebyli poprvé, pouze všechno po 10-14 dnech zarůstá, a musí se začínat od začátku.

Nějaká místní květina.

Ze začátku mám plno sil, a tak se kochám okolní nádherou. Jemně mží, je teplo a dusno. Desítky druhů rostlin a květů. Do toho motýli všech možných velikostí a barev. Zpěv ptáků a zkřehotání žab, opic... Jedním slovem ráj na zemi.

Na první pohled zcela jistě ano, ale po pár metrech měním názor. Hmyz, pijavice, moskyti. Všechno píchá, škrábe a do toho kluzké bahno pod nohami. Nehledě na to, že hodně rychle docházejí síly.

Prosekávání se bujnou vegetací.

Začíná džungle v pravém slova smyslu. Ani jeden metr nedá dobrovolně zadarmo. Prosekávání a prosekávání. Hodiny stále totež. Jediné přestávky se dělají při předávání mačety, určování směru, a nebo když je poblíž had. Hadů je zde poměrně dost. Kolik z nich je jedovatých nevím, ale jakmile byl spatřen had, přicházel ke slovu opatrný ústup.

Kde to jen trochu jde pořizuji video. Ovšem po pár minutách se mi zamžuje přední čočka zevnitř a je po videu. Přeci jenom nemám techniku do podobných podmínek.

Cestička.

Začínají se objevovat v zemi díry. To jsou jak oni říkají jakési sondy. Zkrátka jestli je danné místo vhodné k hledání nebo ne. Musí se dávat veliký pozor. Jsou prorostlé vegetací a přes díru je hozený pouze klacek. Klacků a popadaných stromů je tady však nespočet. Šlápnout do podobné pasti znamená volný pád do několikametrové propasti. Jednou jsem v jedné takové málem skončil. Opatrnost je zcela na místě.

Jedna z mnoha průzkumných sond.

Vstup do podzemí.

Konečně jsme se prosekali k té správné díře. Je dvanác metrů hluboká a tak šedesát na čtyřicet centimetrů široká. Na jejím dně se kope do boků chodba dalších několik metrů. A tam by to mělo být.

Co?

No přeci zlato.

No spíše kameny, které se vynášejí na povrch, a tam se drtí. Z prachu se potom za pomocí vody odděluje zlato.

O tom jaké to je v podzemí, o tom jak samotná těžba a zpracování kamenů vypadá, a co taková práce všechno obnáší, si povíme příště.