Ryby, škeble, šneci - VietnamTravel

Neděle je den, který je předpokládám odvozený od slova nedělat. Ve Vietnamu to neplatí. Je naprosto jedno jaký den je. Stává se mi dost často, že se ve dnech ztracím. Myslím si naivně že je například středa, a pak se nestačím divit, když mi řeknou že je sobota. Každopádně já neděli, pokud je to jen trochu možné, dodržuji. Snažím se někam vyjet, navštívit nějakého známého, a tak podobně.

Nejraději jezdím sám, i když je to kolikrát těžké. V neděli není škola, a tím pádem má přítelkyně volno. Pokud se mi to však podaří, jsem ve svém živlu. Mohu si dělat tak nějak co se mi zachce. Fotím, klábosím, a nebo si jen tak někde sednu a kochám se krajinou.

Rybníček vedle rybníčku. Tohle je jedna z tváří venkova.

Včerejší den byla neděle. Teď jsem se zamyslel nad tím co jsem napsal, a z vašeho pohledu je to nesmysl. Když píši tyhle řádky tak u mě už je pondělí, a u vás ještě neděle. Je to legrační, mluvit třeba s někým po Skype online - včera. Mohu podávat informace do Evropy, jak bude zítra.

Ale zpátky k neděli.

Několikrát jsem byl pozván známým, k návštěvě jeho domu. Je to jen pár kilometrů na jih od Thai Nguen. Přijel jsem k jeho domu, ale kromě babičky doma nikdo nebyl. Starý lidé jsou pro komunikaci veliký problém. Alespoň pro mne. Mluví nějakým nářečím, kterému prakticky nerozumím ani slovo. Naštěstí jsem (možná po čtvrt hodinové komunikaci), docílil prozrazení telefoního čísla. Sláva. Ruce i nohy už mi bolely. Je to někdy složité.

Zatelefonoval jsem tedy kamarádovi, ale ten to nebral. Dal jsem si deset minut na druhý pokus, a pokud by ani podruhé nezvedl telefon, odjel bych jednoduše pryč.

Pěšinky a cestičky. Další z tváří vietnamského venkova.

Prošel jsem se kolem domu, a udělal pár snímků z jeho okolí. Musím uznat, že je to malebný kout. Rybníčky, tůňky, bujná vegetace a tu a tam zastrčený domek. Ten mnohdy není ani vidět v záplavě všech těch stromů a keřů. Neuplynulo ani oněch deset min, a kamarád volal sám. Prý je na rybách s celou svou rodinou. Mám přijet za nimi...

Snadno se to řekne, ale mnohem hůře se to realizuje. Venkov je jedna velká spleť cest a cestiček, které jsou z převážné většiny pouze udusaná hlína. Doprava, doleva, rovně, a pak 300 metrů a u vody zase doprava.... Nedalo se to zapamatovat. A to vůbec nemluvím o vietnamském odhadu délky. Sto metrů, nebo kilometr vyjde skoro stejné. No a voda, ta je naprosto všude. Důležité bylo, že jsem alespoň věděl jakým směrem se vydat, a následně se někoho zeptat.

Aby to byl pohled na venkov kompletní,

nemohu zapomenout na všudypřítomnou bujnou vegetaci.

O co hůře jsem si hledání představoval, o to snadněji jsem je našel. Dokonce jsem se ani nemusel nikoho ptát na cestu. Ono totiž mnohdy pouhé zeptání se, je ztrátou času. Nedozvíte se většinou vůbec nic. Drtivá většina lidí zná maximálně pětset metrů od svého domu, a tím to končí. Všechno dál je Hanoi. Je to něco podobného jako...

Všechny cesty vedou do Říma...

Takhle vypadá většina cest - udusaná hlína.

Nakonec jsem je našel, a všechno dobře dopadlo.

Uviděl jsem sítě, a probudily se ve mě lovecké pudy. Během minuty jsem byl po pás v teplé kalné vodě a pomáhal. Samozřejmě jsem nefotil. Takže fotky z lovu nejsou. Snažil jsem se to dohnat na konci, ale bylo již jaksi pozdě.

Pár fotografií jsem nakonec přeci jen nacvakal. Nevím sice jaké počasí panuje momentálně v Čechách, ale předpokládám že vzhledem k tomu že je listopad, tak asi nic moc.

Posílám vám prostřednictvím těchto snímků trochu tepla, a přeji pohodový týden.

PS: No a zatím co vy půjdete spát, já vyjíždím pracovat... :)