Stanice technické kontroly - VietnamTravel

Všechno začalo nešťastnou shodou okolností. Na ostrově Phu Quoc, se provádějí technické kontroly (dále TK) pouze v jednom dni za tři měsíce. Důvod je jednoduchý. Pracovníci musejí přijet lodí z provinčního města Rach Gia, a v provizorních podmínkách (neviděl jsem, mám to pouze z doslechu), provádějí STK. Já jsem bohužel v onen den byl s klienty na pevnině, a tak jsem měl smůlu. Pokud bych nemusel odjet s autem na sever, pak by se situace velmi snadno vyřešila. Počkal bych na další termín, a nějak bych TK prošel. Pravděpodobnost úspěchu by byla takměř stoprocentní, protože na ostrově máme ještě jedno stejné auto.

Jenže na kdyby se nehraje.

Hlavním důvodem, proč jsem nemohl čekat na další termín, byl nákup auta. Mám auto více jak rok a půl, ale doteď jsem nebyl jeho majitelem (pozn. to nebudu nikdy. Majitelkou bude moje manželka viz. vietnamský zákon). Sice nehrozil žádný problém ze strany pronajímatele, ale auto bylo firemní, a spolumajitelem firmy je Vietnamec.

To mluví za vše - u nich člověk nikdy neví...

Přepsat auto na nového majitele je ve Vietnamu trochu komplikovanější. Obnáší to z našeho pohledu mnoho záludností a nepochopitelností. Nebudu se zmiňovat o drobnostech jako je sepsání a ověření smlouvy. Stejně tak je to i s ověřováním všech nákupních a daňových listin. Jen těchto několik záležitostí, by bylo na samostatný příspěvek. Nehledě na to, že ani u jedné z výše uvedených akcí jsem nebyl osobně. Vše řešila moje žena.

Na cestě s manželkou. Krása krajiny je pro Huong španělskou vesnicí.

Hlavně nabitý Ipad + wifi, a být co nejrychleji u Lilien... :).

Platit, platit, a zase jenom platit.

S nákupem ojetého (ale i nového) automobilu, se musí člověk důkladně seznámit s vietnamským zákoníkem. Snadno totiž může kupní cena stoupnout o desítky procent.

Základem je originál kupní smlouva prvního majitele. Z původní ceny vozidla se odečítá amortizace - dle tabulek. Příkladně pokud je auto staré 3 roky, je jeho hodnota 75% z původní ceny. Z této ceny se platí 2% - v místě kde byl automobil doposud registrován, a další 2 - 12% v místě nové registrace (% se liší jedná-li se o privátní, či firemní vlastnictví). Tímhle však platby nekončí. S technickým průkazem se musí nový majitel osobně dostavit na dopravní inspektorát ve svém okresu. Podotýkám, že ne žádným letadlem, vlakem apod.. Dostavit se musí zároveň i s dopravním prostředkem, který chce na sebe registrovat. Obdrží razítko, které opravňuje k odhlášení automobilu. Do místa odhlášení, lze naštěstí technický průkaz s oním razítkem, zaslat poštou.

Tento krok vypadá na první pohled jako jednoduchý, ale vzhledem k velikosti Vietnamu, je to podobné, jako by se vydal člověk z Prahy někam do Maroka. Proč tomu tak je, jsem nepochopil. Napadá mi jediné vysvětlení. V každém kraji (okresu) je pevně daný počet aut, který může být zaregistrovaný.

Dalším krokem, kterému se kupující nevyhne, je podobně jako u nás, nová TK. Dále následují žádosti o registrační značku atd. atd. Je toho tolik, že pokud bych auto bezpodmínečně nepotřeboval k práci, tak by mi v žádném případě nestálo za to, abych veškerá tahle delíria podstupoval.

Všechny výše zmíněné kroky, znamenají jediné - platit!

Platí za všude, a za všechno. Platí se za to, že nebudete čekat dlouho, stejně tak za to, že je lepší zaplatit, než nezaplatit. Je to takový "blázinec", že se platí snad i vrátnému na parkovišti pro případ - co by kdyby... Člověk se ani nenaděje, a je o nějakou tu tisícovku dolarů chudší. Tohle mi připomnělo slova mého kamaráda a kolegy Václava - "... ono je to tady stovka, tamhle tři... Jenže je těch Vietnamců tolik, že na konci jsi v trenýrkách" :).

Vietnamci svou národnost nezapřou - nejsou vidět, ale jsou všude. Když jde o úplatky, tak to platí doslova!

Tak tolik v krátkosti o nástrahách, které čekají na potencionální kupce ojetého vozidla ve Vietnamu.

Protože jsem na přejetí Vietnamu potřeboval několik dní, nechtělo se mi riskovat, a jet s propadlou nálepkou na předním skle (známka o délce platnosti TK). Navíc k ní přibyla od nového roku 2013 nová nálepka o zaplacené silniční (mýtné) daňi. Ta vstupuje v platnost s novou STK. Takže ti, co mají ještě třeba na rok STK, letos neplatí, a zaplatí až při nové TK. Z tohoto důvodu jsem jí neměl (a do dneška nemám), zaplacenou ani já. O tom jestli se poplatek převádí se změnou majitele, jsem se do dneška nedopídil. Jeden úřad říká že ano, jiný zase, že ne. Mimochodem jedná se o částku cca 250 USD/2 roky.

S autem naloženým k prasknutí (Huong, motorka, pračka, el. kolo atd.) stojím na trajektu, který směřuje do přístavního a zároveň hraničního města Ha Tien. Ještě týž den v podvečer (kvůli absenci silničních hlídek) podnikám dvou set kilometrovou zajížďku do již zmíněného provinčního města Rach Gia.

STK Rach Gia.

Tam měla Huong s nějakou paní co na STK pracuje telefonicky domluveno, že TK bude pouhou formalitou. Paní věděla o všem. O přetíženém autě, a že musíme co nejrychleji dojet do města Thai Nguyen ohledně nového přihlášení, kde budeme muset podstoupit STK znovu. Jednu věc však nevěděla. Na auto jsem koupil v loni nové pneu, jejichž rozměr se neshodoval s tím, co bylo napsáno v technickém průkazu. Namísto 225/75 mám nově 235/75. A to byl problém! Vystál jsem si frontu, prošel jsem celou prohlídkou, abych se na jejím konci dozvěděl "...sorry, ale samolepku na přední sklo Vám nedáme". Neuspěl jsem ani s argumentem, že na autě byly originál pneumatiky sice světoznámé značky, ale v licenci Vietnam. Po 20 000 km mě jedna po druhé začaly odcházet. Chtěl jsem koupit stejný rozměr, ale nevyrábí se. Tedy možná že se vyrábí, ale neprodává se. Počet aut, které jezdí s takovýmto rozměrem pneumatik, se rovná prakticky nule. Bohužel nepomohl ani úplatek.

Podobně jako všude jinde ve světě, jsou i ve Vietnamu na stanicích technické kontroly nainstalované kamery. Navíc podle slov personálu, údajně úřady nasazují do fronty svoje lidi - volavky.

Nemělo žádnou cenu něco dále řešit, a ztrácet tím drahocenný čas.

Motorku jsem rozebral tak dokonale, že mi trvalo celý den, než jsem jí poskládal zpátky.

Popojedeme jinam, a tam nám TK udělají.

Přejíždíme na náhorní plošinu do města  Da Lat. Odtud je to pouhých 260 km zpátky k moři do města Nha Trang, kde mám známe v servisu Mitsubishi. Věřil jsem, že ony by mi dokázali pomoci. Zapomněl jsem však na jednu věc. Byla neděle. Takže jsem tam jel "pro dvě věci". No nic, když už jsme tam byli, tak jsme alespoň navštívili několik málo známých, a užili si trochu světové kuchyně (KFC) :).

Pokračovali jsme opět z nulové nadmořské výšky do 1700 metrů nad mořem. Do oblasti měst Plei Ku a Kon Tum. V Plei Ku jsem se podruhé pokusil navštívit STK. Po dlouhém hledání nakonec nacházíme daleko za městem onu budovu, kde zpočátku vypadalo všechno velice nadějně. Dokonce jsem mohl za přispění jedno z mechaniků, bezpečně předbíhat ve frontě. Předbíhání je mimochodem ve Vietnamu jakousi samozřejmostí. Neznají, a nebo nechtějí znát, čekání. Do sebemenší skulinky se hned někdo neurvale vecpe. Kdo byl v Praze pro vietnamská víz, ví o čem mluvím :). Čekání ve frontě bylo doposud jediným mínusem. Ten den se nás sešlo možná třicet s osobními auty, a podobný počet byl i kamionů. Procházím stejné kolečko prohlídek, a na konci padá stejný verdikt jako poprvé.

Myslel jsem, že mi raní mrtvice. Další den nechci říct kde, a zase ta stejná písnička... Pokouším se vyjednávat. Dostávám stručnou a jasnou odpověď. Vietnam má centrální registr, a na všech místech vyskakuje závada, kterou tam zadal ten první. Další radostnou zprávou bylo, že vše vidí zároveň policie, a je docela klidně možné, že si mě přijedou za bránu zkontrolovat. Pokud mi vystaví papír, riskují okamžité propuštění. Tomu jsem porozuměl velmi dobře. Pochopitelně jsem nikoho nechtěl vystavovat riziku kvůli pár desítkám dolarů. Horší bylo, že o mě policie ví, a pokud budou chtít, tak jsem jaksi bez šance.

Stejně tak je docela dobře možné, že to všechno byla zase jenom nějaká vietnamská hra. Oni rádi dramatizují, a vystavují lidi do vypjatých situací. Jednoduše si tím "foukají" cenu nahoru.

Ze zoufalství jsem se ještě ve městě pokusil najít nějaký pneuservis, kde by mi gumy zapůjčili. Našel jsem dokonce i auto, který mělo stejný rozměr disků. Stačilo by pouze přehodit celá kola.

To by ale nebyli Vietnamci.

Když vidí, že něco nutně potřebujete, tak se nebojí přitlačit na pilu. Nejlevnější nabídka byla 300 USD za půjčení. Vzhledem k tomu, že pokuta za propadlou TK činní 150 USD (ovšem není to jen pokuta, přijdete k tomu ještě na měsíc o řidičák), bych musel být blázen!

STK Plei Ku.

Vzdal jsem to, a zbytek cesty do Thai Nguyen jsem dojel bez TK. Pravdou je, že jsem i v odlehlých oblastech při kambodžsko - laoské hranici byl dvakrát kontrolován. Naštěstí se mi pokaždé penězi podařilo odvést pozornost dopraváků k jiným tématům jejich zájmu. Ještě teď, když si vzpomenu, co jsem prožíval při pohledu na policisty, ke kterým jsem se na rovných úsecích dlouhé minuty přibližoval, a kde vyjma mě nikdo jiný nejel.... hrůza!

Nálepka na předním okně.

Na druhou stranu, v žádném případě nelituji toho, že jsem jel touto těžkou trasou domů. Jízda náhorní plošinou patří k nejkrásnějších zážitkům, který vám může Vietnam nabídnout.

Zcela určitě se k cestě jako takové, několikrát vrátím v samostatných příspěvcích.

Na závěr snad jen jedno.

TK do dneška nemám, protože jsem technický průkaz odeslal zpět na ostrov Phu Quoc. Čekám na jeho návrat, abych mohl celou akci po třetí, a snad naposledy zopakovat.

V červnu, pojedou moji klienti autem jehož SPZ nezačíná 68, nýbrž 21 :).

Alespoň pevně doufám.

Jet po hlavní silnici QL 1A, by znamenalo nevidět podobné pohledy.