Tři týdny na cestě - VietnamTravel

Západ slunce nad jedním z ramen delty Mekongu.

Dva manželské páry byli mojí prozatím poslední skupinou, kterou jsem měl tu čest po Vietnamu doprovázet. Zároveň byli mojí první skupinou, které jsem měl dělat společnost více jak deset dní. Rovných třiadvacet dní. Zcela upřímně přiznávám, že jsem měl z počtu dní trochu zvláštní pocit. Nicméně se moje obavy ani v nejmenším nepotvrdily. Stejně tak jako většina předchozích, i oni byli naprosto pohodovou skupinou, se kterou byla radost spolupracovat.

Tímto bych všem čtyřem ještě jednou oficiálně a mile rád poděkoval.

Díky moc, a bylo to super. :)

S autem jsme najeli více jak 5 tisíc kilometrů, a cestou jsme navštívili desítky známých, ale i naopak méně známých, míst po celém Vietnamu. Pravda, ještě by bylo kam zajet, ale v rámci časových možností toho bylo tak akorát.

Naprosto výstižně celou cestu zhodnotila jedna ze dvou dam.

"Bylo to super, zážitků moc, ale bylo toho až až".

Ono opravdu pokud chce člověk alespoň částečně poznat Vietnam takový, jaký je (a to oni chtěli), je třeba počítat s tím, že to bude trochu náročnější. Těch faktorů je hned několik. Za prvé infrastruktura. Její kvalita, provoz, špína a všudypřítomný prach. Za druhé hygiena. Hledat sociální zařízení (mimo zavedené městské restaurace a hotely) ve standardu, který je alespoň částečně podobný tomu evropskému, je prakticky nemožné. Stejně tak kultura stravování ve vietnamských pouličních, ale i městských restauracích, je na hony vzdálená té, na kterou jsme zvyklý. To ovšem nic nemění na tom, že kuchyně je výtečná.

Zkrátka a jednoduše, jak říká klasik - jiný kraj, jiný mrav.

Leoš, Renata, Václav, Evža (z leva) u majáku KeGa.

Pokud tedy člověk nechce poznávat asijské země pouze z hotelových resortů, musí se pokusit přizpůsobit. Stejně tak by měl částečně slevit ze svých standardů, na které je z domova navyklý. Dovedu pochopit, že je to mnohdy těžké. Stejně tak rozumím tomu, že má každý z nás určité mantinely. Osobně se snažím hledat alternativy, abych cestování klientům co možná nejvíce usnadnil, ale jsou místa, kde prostě jiná možnost není.

Pokud se člověku podaří překonat výše popsané rozdílnosti, tomu na oplátku Vietnam ukáže svoji druhou tvář.

Překrásnou a rozmanitou přírodu, nekonečné písečné pláže, útesy, pouště, a v neposlední řadě úžasné lidi.

Jeden z mostů. Foto: Leoš Šlechta

Cestou jsem zažili hned několik zajímavých příběhů a dobrodružství. O třech mikropříhodách, bych se s vámi rád podělil v dnešním příspěvku.

Příhoda číslo jedna - patálie s píchnutím pneumatiky v centru Hanoe.

Na píchnutí gumy by pochopitelně samo o sobě nebylo nic zajímavého. Nicméně kdybych věděl, co jsem v danou dobu naštěstí nevěděl, tak by mi asi zatrnulo. Velké štěstí bylo, že jsem prorazil gumu ve městě. Do nejbližšího servisu jsem tedy mohl několik set metrů dojet, aniž bych byl nucený vyndat hever. Ten jsem totiž společně s veškerým nářadím (včetně forichtungu na demontáž rezervy), zapomněl doma ve Phan Thiet. Tahle informace mi byla neznáma až do konce cesty. Přišel jsem na to víceméně náhodou včera večer, když jsem otevřel skříň, a ze spodního regálu na mě vykoukla krabice s nářadím.

Polil mi studený pot!

Já blbec jsem preventivně auto vyklidil pro případ, že by mi ho chtěli opět vykrást. Bohužel jsem před odjezdem na sever zapomněl všechno do auta zase vrátit.

Když si představím, že jsem projel Vietnam z jihu na sever a zpět na jih, bez jediného šroubováku...

Co na to říct? Snad jen tolik, že bylo velké štěstí, že se nic neporouchalo.

Vzal jsem si z této nepříjemnosti ponaučení pro příště.

Před cestou budu, vyjma běžné údržby na vozidle, kontrolovat také výbavu. :)

A další mostík. Foto: Leoš Šlechta

Příhoda číslo dva - přívalový dešť v Nha Trang.

Čekal jsem v dešti na parkovišti až se vrátí klienti z ostrova VinPearl. Pršelo už od rána, takže dávno před tím, než jsme k lanovce přijeli. Nevěnoval jsem dešti žádnou větší pozornost, protože několikahodinové prudké bouřky nejsou ve Vietnamu ničím neobvyklým.

S přibývajícím časem déšť neustával, ba právě naopak. Situace se začala měnit. Taxikáři naskákali do aut a začali urychleně opouštět parkoviště. Na moji otázku proč, byla jasná a stručná odpověď - "protože jinak už neodjedeme". Po dalších deseti minutách zůstalo v celém objektu pouze jediné auto.

Moje auto.

Vyjma mě, tam byl ještě jeden běloch, který se pokoušel sehnat vozidlo taxi. Řekl jsem mu, že všechna auta odjela. Sliboval mi cokoliv za to, když ho odvezu do cca 4-5 km Nha Trang. Byť bych sebe více chtěl, nemohl jsem, protože moji klienti jeli na ostrov bez telefonu. Nabídl jsem mu, že ho odvezu, až se mi vrátí lidé z ostrova. Do toho nám personál obsluhující lanovku sdělil informaci, že nebude trvat dlouho, a lanovou dráhu zastaví. Aby toho nebylo málo, tak klienti tou dobou nabírali více jak půlhodinové opoždění. Onen turista po zjištění všech informací situaci neustál, mohl jsem mu to rozmlouvat jak jsem dlouho chtěl, řekl že má strach, a vyrazil po tmě k městu pěšky. Jak to s ním nakonec dopadlo, nevím.

Za necelou hodinu poté co odjelo poslední auto, jsem se na vlastní kůži přesvědčil, jak blízko byli taxikáři pravdě. Nechybělo moc, a zůstali jsme u lanovky přes noc. Většina silnice zmizela pod vodou, která místy dosahovala hloubky dobrých 3/4 metru. Všechny domy při silnici byly vytopené a plné bahna.

Tohle jsou právě ty momenty, které se v Evropě zřídka kdy stávají, a které zároveň může klient zlehčovat, či podceňovat. Na tomto příkladu je krásně patrné, na co všechny svoje klienty předem upozorňuji. Pokud nastane podobná situace, transport s pětadvacetikilovými plastovými kufry proměňuje vše v zoufalství.

Teprve až člověk uvidí na vlastní oči zatopené domy vodou a bahnem, případně stovky kubíků zeminy z utržených břehů. Brod kde ještě před půl hodinou tekl čůrek vody, a nyní je z něj řeka hluboká 1,5m. Teprve potom si uvědomí, jak dovede být příroda v určitých momentech rychlá a nevyzpytatelná.

Velký trajekt. Foto: Leoš Šlechta

Příhoda číslo tři - cesta z NP Can Gio do delty Mekongu.

Vše probíhá víceméně podle plánu, a my krátce po půl čtvrté sjíždíme z trajektu. Před sebou máme průjezd Saigonem, a dále pak My Tho, což je cílové město dnešního dne. Doprava v Ho Chi Min City je kolem půl páté odpoledne ve špičce. Proplétáme se spletí motorek, když nás v jedné z ulic zastavuje policista. Dále je to neprůjezdné, z důvodu smrtelné nehody. Musíme se otočit a zvolit jinou cestu. Tím začíná naše neplánované dobrodružství.

Navigace si počíná bravurně. Přepočítá trasu, a naprosto sebejistě nás posouvá k cílovému místu po krásné dvouproudové silnici. Zbývá nám necelých 85 km.

Trajekt. Foto: Leoš Šlechta

Nepodivoval jsem se nad tím, když se na navigačním displeji objevilo hlášení - po tři sta metrech doleva.

Uposlechnu rozkaz, odbočuji z hlavní, a po několika málo kilometrech, i z asfaltové silnice. Projíždíme vesničkami, banánovými háji a rýžovými poli. Následují mosty přes ramena řeky Mekong. Postupně se mosty mění v mostíky, dále pak v mostíčky. Beton střídá kov, a v jednom případě dokonce ztrouchnivělá prkna.

Mosty přestávají býti skladem, protože následuje několik přejezdů přes vodu různými trajekty. Z jednoho trajektu se kocháme západem slunce, a za několik dalších minut je tma jako v pytli.

Jedno z ramen řeky Mekong.

Nikomu z nás se nepodařilo spočítal kolik mostů jsme celkem přejeli, ale pravdou je, že jich bylo hodně.

Postupem času si zvykáme na výmoly, a soustředíme se pouze na dopravní značky s tonáží. Značky jsou naštěstí na začátku každé nové cesty. Pokud je číselný údaj vyšší než 2t, není důvod k panice. Dá se totiž předpokládat, že most bude mít kovovou konstrukci.

Navigace se pravděpodobně zbláznila. Dovádí nás k zarostlému břehu, a dál prý máme pokračovat stále rovně. Asi nepochopila, že nejedeme parníkem.

Následuje to, co všichni zcela určitě dobře znáte z vlastní zkušenosti.

Přepočítává, přepočítává a zase přepočítává.

Kanál v deltě Mekong.

Nečekáme na nic, a volíme jedinou možnou cestu. Obdobná situace, jako mnohokrát předtím - zase ta nešťastná značka.

Malá změna přeci jen je - nosnost max. 1,2 t. Tohle není vůbec dobré.

Cesta zpátky není, protože ve spleti odboček a klikatících se cest (jednou máme slunce po pravé straně, pak zase vlevo, chvíli za zády...), nemám sebemenší tušení, kde to vlastně jsme.

No nic, odbočujeme na polní cestu, a při korytu řeky pokračujeme dál.

Co tam dělal tenhle pán by mi vážně zajímalo...

V autě probíhá tou dobou vědecká konference na téma závěsné mosty a jejich nosnost.

Docházíme k celkem logickému závěru. Pokud je tam cedule, tak to musí být přejezd určený pro větší dopravní prostředky. Pravdou je, že kvůli motocyklům, by tam značku nedávali.

Na rozřešení našich spekulací, nečekáme příliš dlouho. Vjíždíme do osady, kde právě probíhá podvečerním trh. Dřevěný most, o kterém je zbytek posádky skálopevně přesvědčen, že se na něj nemáme šanci vejít, je hned na konci tržnice.

Svojí přítomností vzbuzujeme celkem pochopitelně velké pozdvižení. Přeci jen auto ve vesnici, které je navíc plné bílých, tady moc často nemají.

Ramena Mekongu, nemusejí být až zase tak úzká.

Leoš se nabízí, že most přejde (je do oblouku, a tím pádem není vidět na druhou stranu), a nepustí na něj z druhé strany žádnou motorku. Tady je dobré zmínit se o tom, že Vietnamci pořád jedou. Je jim naprosto jedno, že máte na každé straně 10cm místa. Obdobně funguje kompletně celá doprava. Zaplní každou skulinku, čímž docílí toho, že nemůže jet naprosto nikdo. Zvláště křižovatky ve městech bez semaforů, jsou zářným tomu příkladem.

Pak následuje několikaminutová fáze tzv. "čumění" - stojí a koukají do blba, ale nikdo se nehne z místa.

Leoše sice nevidíme (je na druhé straně mostu), ale motorky jezdí stále. Zapomněl jsem na to, že mu asi (zcela určitě), nikdo nerozumí. Žádám proto jednoho z přihlížejících, jestli by nemohl mostík přejít, a zastavit provoz. Povedlo se. Po chvíli je cesta volná, a může se jet. Na poslední chvíli se v autě ještě řeší dilema, jestli kvůli váze vystoupit, nebo ne. Nečekám na nic, protože za námi je shluk minimálně třiceti troubících motorek.

Bylo to chvílemi o milimetrech, ale přejíždíme...

Navigace se opět chytá - cílové místo za 35 km. To je dobré znamení.

S přibývajícím časem roste moje obava, jestli následující trajekty budou v provozu. Opět sice jedeme po modré čárce navigace, ale nic zásadního se nemění. Žádná kloudnější silnice se nekoná. Pouze banány, rýže a polní cesty.

Přichází to jako blesk z čistého nebe. Najíždíme na asfalt, na kterém jsou dokonce nakreslené krajnice. Už to nějaký bude.

Bylo. Jak rychle asfalt začal, tak rychle skončil.

Zaslechl jsem pouze slovo "bacha". Šlapu na brzdu, a gumuji asfaltku. Zastavuji auto metr a půl, možná dva metry před tím, kde silnici křižuje řeka. Nebýt Renatiny reakce na odlesk hladiny, projeli jsme Mekongem. Jednalo se totiž o neosvětlený nájezd na trajekt, který jsem v té tmě vůbec neviděl. Stejně tak jsem neviděl, aby silnice končila v řece.

Zastavil jsem mimochodem téměř na centimetr stejně jako motorkář, který také čekal na trajekt. Opravdu by mi zajímalo, co se mu asi honilo hlavou, když viděl (hlavně slyšel) to představení, které jsem s autem předvedl. Jakmile spatřil pět bělochů vystupujících z auta, popadl ho záchvat smíchu. Mám takový dojem, že se nám smály i ty kachny, kterými byl naprosto dokonale ověšen...

Poslední úsek cesty probíhal víceméně v poklidu. Přejížděli jsme tuším ještě dva trajekty, ale to už jsme se blížili k městu My Tho, kam jsme nakonec slavnostně někdy kolem deváté hodiny večerní dojeli.

Následující den na nás čekal ten "pravý" Mekong, což je ovšem další kapitola, kterou si nechám na příště.

Delta Mekongu.

Ač může poslední příběh vypadat jakkoliv složitě, pro klienty tohle byla jedinečná možnost jak se seznámit s vesnickým životem jižního Vietnamu.

Rozhodl jsem se proto, že do budoucna budu jezdit do delty Mekongu pouze touto trasou. Jestli to bude dobrá volba, se ukáže ještě tento měsíc. V prosinci pojedu na Mekong hned dvakrát :).

Delta Mekongu byla tím posledním místem naší cesty. Končili jsem na saigonském letišti, kde jsme si dali na rozloučenou pivo, a kde se zároveň naše cesty rozcházeli. Klienty čekal přelet do Hanoe, a následně do Prahy. Já jsem měl před sebou posledních dvě stě kilometrů k domovu, kde na mě čekala rodina, kterou jsem více jak 7 týdnů neviděl.