S hercem, a první ženou na motorce - VietnamTravel

22.5.2013 - Na přání osob na snímcích, jsem několik fotografií záměrně rozostřil.

Eva a Lukáš.

Dost často dostávám od mnohých z vás, stále jednu a tutéž se opakující otázku.

A baví tě to vůbec ještě?

Zcela upřímně, a s čistým svědomím, opakuji ANO.

Možná jsem naivní, možná jsem snílek, možná jsem nevím co, ale jedno vím naprosto přesně. Konečně dělám to, co mi naplňuje po všech stránkách. Pokud někoho napadla jako první ta finanční, tak toho mohu ubezpečit, že ta je až na posledním místě.

O penězích to v žádném případě není, a s dost velkou pravděpodobností, ani nebude.

Těžko se vysvětluje, proč tohle všechno dělám, ale ten kdo se mnou strávil alespoň pár dní na vietnamském venkově, částečně možná odpověď zná.

Vietnam mám rád, a miluji ho jako celek.

V prvé řadě lidé.

Vietnamská mentalita, vitalita a houževnatost, mě nepřestává fascinovat. Stejně tak jejich životní postoje, názory a zvyky.

Nicméně nejen o lidech Vietnam je.

Příroda je druhou obrovskou devizou, kterou tato země disponuje.

Já mám veliké štěstí, že se všeho výše popsaného, mohu účastnit každodenně.

V neposlední řadě poznávám i mnohé zajímavé lidi z Čech a Evropy, které bych s největší pravděpodobností jinak nepotkal.

Ve Vietnamu všechno bují a tepe, a o přírodě to platí dvojnásob. To co bylo včera, je zítra daleká historie. Mohu jet jedním úsekem po sté, a pokaždé je to jiné. Vše se mění rychlostí blesku. Kde byla ještě před měsícem cesta, je dnes neprostupná džungle. Naopak kde před měsícem začali kopat silnici, je dne krásná nová asfaltka apod.

Zkrátka a dobře, žádný trip není stejný, a o překvapení všeho druhu není nikdy nouze.

Nejinak tomu bylo i tentokrát.

Déšť nemůže být žádnou velkou překážkou.

Poslední cesta se od ostatních odlišovala v mnohém.

Asi hned v úvodu bych neměl opomenout na jednu malou shodu náhod. Lukáš a Eva, měli svatbu jen o dva dny dříve, než já s mojí manželkou.

Jednalo se tudíž, o jejich svatební cestu.

Eva byla navíc první ženou, která se odhodlala osedlat motocykl.

Přiznám se, že jsem měl zpočátku trochu obavy, ale jak se později ukázalo, Eva potvrdila, že nejsou zcela namístě.

Jeli jsme sice zkrácený pětidenní, cca 400km okruh, ale i tak o překvapení nebylo nouze.

První překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Ujeli jsme sotva šedesát kilometrů, kdy se Evě trochu vymkla kontrola nad motorkou. Nejednalo se o žádnou velkou tragédii. Při rozjezdu trochu více přidala plyn, přejela napříč silnicí, a skončila v protější škarpě. Naštěstí nic nejelo, a tak to odnesla jen drobná oprava motorky, a několik šrámů na Evině pravé ruce.

Manžel ošetřovatel.

Desinfekce slivovicí.

Společně s Lukášem jsme si zopakovali základy první pomoci, a obvazové fixace. Při tom omotávání obvazem, jsme pravda, měli trochu problémy, ale nakonec se vše podařilo, a mohli jsme pokračovat dále v cestě.

Tady je třeba pochválit Evu, která nesla vše velmi statečně. Žádné hysterické scény, ani nic podobného, se naštěstí nekonalo.

Po příjezdu na místo, se role pana doktora ujal můj přítel a majitel ubytovacího zařízení, Anh Dang. Nejsem si zcela jistý, zda za jeho snahou byly Eviny blond vlasy, či její věk, ale ošetřoval, potíral, mazal a přebaloval každou hodinu. O co více se to líbilo jemu, o to méně se to přestávalo líbit jeho ženě, která vzala situaci pod svou kontrolu, a naordinovala "ordinační hodiny" - 3x denně a dost.

Ovšem Anh Dang nebyl jediný, kdo se na ošetřování těšil. Stejně tak já s Lukášem jsme byli natěšeni, protože zákrok vždy doprovázela velká sranda. Naopak Eva pokaždé musela projít fází politím nějakou hnědou kyselinou (pravděpodobně kysličník), která nejenže pěnila, ale zároveň asi i hodně pálila.

Výsledek byl takový, jaký pan doktor hned na začátku léčby předpovídal "...tři dny a je zahojeno".

Eva při jízdě,

a její druhá polovička, Lukáš.

Měli jsme štěstí víceméně i na počasí. V den kdy jsme si udělali výšlap, bylo pod mrakem s teplotou lehce nad 30°C. V tomto ročním období je tato teplota naprosto ideální pro chůzi.

Únava byla v normálu, takže jsme si v jednom domku kdesi v kopcích, v klidu dopřáli několik skleniček místní vodky.

Listy mají různé velikosti...

Indiana Jones.

Za tuhle fotku, se musím dostat k filmu... :).

Brodili jsme se potůčky, a dokonce jsme byli na jednom místě v džungli nuceni požádat nějakého muže, o pomoc s prosekáním.

Nenudili jsme se ani na okamžik.

Cestou jsme mimo jiné viděli hada, agamu, a mnoho motýlů. Naopak jsme neviděli žádnou opici, papouška, a dokonce ani kobru. Je to velká škoda, protože počasí a roční období bylo právě pro opice a papoušky více než příhodné.

Hlavně ta kobra. Ač jsem se snažil, jak jsem jen mohl, nepodařilo se mi ani jednu pro Lukáše najít.

Lukáši promiň, snad na jihu budeš mít více štěstí, a svojí kobru nakonec uvidíš ;).

Cesta džunglí.

Po večeři, jsme společně se synem pana domácího vyjeli na úzké lodičce na noční rybolov.

Přesněji řečeno, oštěpem lovil pouze Em Quyen, a šlo mu to více než dobře. My jsme lovili pouze s čelovkami, a namísto oštěpu jsme bojovali spíše s rovnováhou, abychom nepřevrátili loď.

Po několika málo minutách jsme měli na dně loďky několik rybek. Nevadí, že se jednalo pouze o "akvarijní" velikosti, zážitek to byl i tak, více než krásný.

Náš úlovek.

Krátce po půlnoci jsme byli zpátky doma. Vyhnali jsme přebytečnou havěť z moskytiér, a oddali se zaslouženému spánku. Ten však netrval příliš dlouho. Ve čtvrt na dvě v noci přišlo další překvapení.

Rána jako z děla.

Vyběhl jsem na balkon a uviděl plameny.

Hoříme.

Všichni na nohou jsme vyběhli před dům, chopili se věder a hasili.

V přilehlém dřevěném domku, kde se ještě před malým okamžikem nacházela kuchyně, bouchla plynová desetikilová lahev s propan-butanem.

Nedovedu si dost dobře vysvětlit, jak se nám, a několika málo sousedům, podařilo oheň uhasit. Plameny šlehaly několik metrů nad střechu, ze které navíc odlétal eternit několik metrů daleko. Nechybělo mnoho, a shořelo všechno. Domy jsou dřevěné, a tak kdyby plameny přeskočily metr přes cestičku, co oddělovala domek kuchyně od domu, ve kterém jsme spali, bylo o katastrofu postaráno.

Lukáš s Evou na výbuch nejspíše dlouho nezapomenou. Jejich pokojík oddělovala od místa výbuchu pouze dřevěná stěna, a již zmíněná metrová cesta.

Scink  pod moskytiérou.

Druhý den jsme jeli do krasové jeskyně a k vodopádu. Slunce se vrátilo k letnímu standardu, a opět pálilo jak o život.

Ochlazení a perličková lázeň byla pro tělo dokonalým balzámem.

Vydrželi jsme tam až do pozdního odpoledne, než nás vyhnal hlad zpátky k domovu.

Vodopád.

Perličková koupel.

Když jsem se zmínil o savcích a hmyzu, musím se zmínit i o ostatním, co jsme potkali.

Pochopitelně místní lidi, kteří se touto dobou věnovali převážně sázením (letos již podruhé) rýže.

Ale třeba jsme potkali i malé kůzle...

A cestou domů do Thai Nguyen, dokonce i opičku.

Byla sice na řetízku, ale evidentně jí to nevadilo.

Lízala nanuk, a myslela si svoje...

Samozřejmě kukuřici.

Druhá letošní sklizeň.

Při odpočinku u vodopádu.

Možná se ještě někteří z Vás stále diví, proč jsem napsal do nadpisu slovo herec. Většina asi již poznala rodáka z Plzně, herce Lukáše Krále.

Abych se přiznal, tak já jsem ho neznal.

Do divadla nechodím, reklamy a seriály nesleduji.

Teď už Lukáše znám.

Díky Lukášovi dnes vím, že i herec Národního divadla, a filmový herec (Ordinace v růžové zahradě, a jeden z mála českých herců, hrajících v americkém snímku  - Everything Is Illuminated, atd.), může být naprosto normální, pohodový, a na nic si nehrající člověk.

Tím vším Lukáš jednoznačně je!

Nemohu si odpustit jednu malou poznámku a sebechválu. Během těch pěti dní, jsem v hlavě napsal scénáře na minimálně tři díly Ordinace v růžové zahradě, a jeden celovečerní film. Děj se odehrává ve vietnamské džungli, a budu tam hrát možná i já. Víc neprozradím, ale pokud se alespoň část z mých nápadů povede Lukášovi na Nově prosadit, máte se opravdu na co těšit. :):)

Nakonec si nemohu odpustit jednu společnou fotečku s Lukášem. :)