Čtyři lidé, tři angíny - VietnamTravel

 

 

V plné sestavě.

Zleva - Roman, Saša, Lucka, Katka a moje žena Huong.

PS: Ty pytlíky, ať vám možná připomínají něco jiného, jsou ve skutečnosti čerstvě vymačkaná tyč cukrové třtiny s limetkou.

Já tento nápoj sice nepiji, ale je to opravdu dobré.

 

 

Dnešní povídání, nebude nikterak dlouhé, ale spíše se bude jednat o jakýsi foto deníček skupinky čtyř lidiček, se kterými jsem strávil uplynulý týden.

Hned na začátek musím poznamenat, že byla sranda, a že já na tenhle trip jen tak rychle nezapomenu (myšleno v dobrém slova smyslu).

 

 

 

 

Plánování a organizace je jedna věc, ale skutečnost je věc druhá. Tak přesně tohle byl i náš případ. Na svědomí to měla klimatizace dálkového autobusu, který přivážel skupinku z jihu, ke mě na sever Vietnamu. Průběh angíny a jejích příznaků se u každého projevoval různě, a v jinou dobu. Hodilo by se přirovnání k počasí, ale to kupodivu bylo nejstabilnější ze všeho. Slunce pálilo a pálilo po celých šest dní.

K mršce angíně, se budu vracet v následujících řádcích hned několikrát.

Po vzájemné domluvě, jsme vypustili HaLong Bay, a nakonec i Hanoi. To však nic nemění na faktu, že i tak, jsme si oněch šest dní užili naplno. Pravdou také je, že ne vždy v plné sestavě.

 

 

 

 

Vyjeli jsme směr NP BaBe s největším přírodním jezerem Vietnamu. Psal jsem o jeho okolí, a částečně i o tomto tripu, v minulém článku. Na pochod do kopců jsme vyrazili následující ráno. Vyzbrojeni zapůjčenými slamáky, v dobré náladě, a s batohy plných vody.

Zábava mohla začít.

Cesta rovná, únava v nedohlednu, a tak zkoušíme například vylézt na tenhle stařičký, a pravděpodobně leccos pamatující strom. Roman leze nejvýše. Přeci jen se projevují znalosti, z jeho lezecká praxe. Ani já se nenechávám zahanbit, a zdolávám dobré dva metry, jeho mohutného kmenu :).

 

 

 

 

Před námi stojí první překážka. Mostík přes slepé rameno jezera, který tady ještě před měsícem byl, dnes není. Máme o zábavu postaráno. Přelézám jako první, a houpající se klády drží. Pouze pruží, ale to je spíše nepříjemné, než aby to nějak přímo souviselo s jeho překonáním. Vymýšlíme přesložitý plán, díky němuž most nakonec zdoláváme všichni. Pouze brýle Lucky jsou na dně říčky dodnes.

Paráda, můžeme pokračovat dál.

Holky byli statečné, a jak se později ukázalo i velmi šikovné v překonávání podobných překážek (vodu jsme zdolávali ještě několikrát).

 

 

 

 

Začínáme stoupat, a obsah plastových lahví v batozích mizí rychlostí blesku.

Už mi je jasné, proč jsme jich nakupovali tolik - vyšlápl jsem si do džungle se čtyřmi kachnami.

První delší odpočinek je na spadnutí. Stejně tak, jako první kolaps jednoho z aktérů.

 

 

Katce, soudě podle výrazu v její  tváři, už při této pauze docházelo, že pravděpodobně bude ještě "hůře".

 

 

Odpočíváme.

Jenže teplota začíná prudce stoupat, a sezení je snad ještě horší, než pomalá chůze. Musíme dojít do džungle, tam bude líp. Snažím se navodit trochu optimističtější náladu. Zafungovalo to. Únava je ta tam, a hurá směr les.

 

 

 

 

No jo, ale les je až za kukuřičným polem, a to ještě navíc vede do prudkého kopce. Sašovi docházejí síly...

 

 

 

 

Po dalších pár desítkách metrů, si Saša vyměňuje roli se svou přítelkyní. Tentokráte kolabuje Lucka. S tou je to horší. Natéká jí krk, nemůže polykat, a potažmo se jí i velice ztěžka dýchá.

Ovšem Lucka se ukazuje jako statečná bojovnice. Po čtvrthodince ve stínu, pokračuje v cestě. Tváří se, že snad nikdy jí nebylo lépe. Nevím, jestli se jednalo o malý zázrak,  nebo o výtečné sebezapření.

 

 

Reklama na vodu AquaFina.

 

 

Přicházíme k prvnímu opuštěnému stavení, a máme tady další z krizí. Opět v podání Saši.

Odpočíváme a kocháme se výhledem do údolí. Je skoro poledne a teplota je na 43°C ve stínu, a s vlhkostí více jak 90%. Padají první návrhy typu "...počkáme..". Nemůžeme čekat. Nestihli bychom se do setmění vrátit zpět domů. Nehledě na to, že odpoledne na nás bude čekat kamarád u jezera s loďkou. Jsou jen dvě možnosti. Buď se vrátit, nebo jít dál. Jsme tak v půli cesty, a největší stoupání máme za sebou. Posledních několik slov z poslední věty rozhoduje.

Pokračujeme dál.

 

 

 

 

Klesáme do údolí. Jde se o poznání lépe, a pozitivní nálada roste. Konečně první potůček. Přepíráme vše, co máme na sobě, a oddáváme se cachtání. Trocha vody, a kolik radosti dovede navodit.

Po této lázni jsme na tom skoro stejně jako na startu.

Můžeme opět trochu vystoupat.

 

 

Roman v čele.

Jako jediný za celou dobu šesti dnů onemocnění odolal.

 

 

Občerstvení.

 

 

Vím o jednom místě na celém úseku (cca 10km), kde se voda dá bez jakéhokoliv rizika požít. Mnohokráte jsem jí již odzkoušel, a nebylo se tím pádem čeho obávat. Obavy má ale Katka s Romanem (na snímku). Jakožto doktoři, mají několik důvodů, proč vodu nepít. Důvody, nedůvody, nakonec neodolávají, a pijí z listu jako o život. Doplňujeme prázdné plastové lahve, a pokračujeme dále.

 

 

 

 

Jako správně zhýčkaní Středoevropané plýtváme přebytkem. Vody je dost, a tak si každý z nás polévá hlavu a oplachuje ruce, každé tři metry.

V dalším osadě jsme opět nasucho, a zde vodu nemají. Vlastně mají, ale pouze vroucí v konvici, která je zavěšena nad otevřeným ohništěm. Při pohledu na hygienu, která v domě panuje, neodmítá její požití pouze dvojice doktorů, ale přidávají se k nim (zcela dobrovolně), i zbylí dva účastníci. Nevadí, já piji. Mám opravdu žízeň, a jako jediný, sebou nenesu jedinou láhev s vodou. Není za tím moje lenost, nýbrž fakt, že prakticky vůbec nepiji. Tady ale musím.

Voda je horká, hnusná, ale je to voda. Chutná po bahně, železu a já nevím po čem ještě. Piji první misku, druhou, a Saša neodolává.

Připojují se i další. Končí to tím, že jsme celou konvici (5litrů) vařící vody vypili.

Je nám fajn, a zatím žijeme. Když neumřou místní, neumřeme snad taky. Maximálně průjem, nebo zvracení, doplňuje naší vědeckou debatu naše paní doktorka.

I když je zde příjemně, a lidé jsou milý, musíme pokračovat. Čas je neůprostný.

 

 

Co si Katka povídá s ženou z kmene Hmong, vážně netuším...

 

 

 

 

Pořizujeme společný snímek. Každý se na něm povinně tváří, že v lepší kondici, ani být nemůže. Začíná se žertovat a vymýšlet blbiny. Na všechen ten optimismus, stačila jedna moje větička - "od teď už je to pouze čtvrt hodiny z kopce k jezeru". Ti co se mnou někdy byli, moc dobře vědí, že u mě jsou všechny míry a časy minimálně krát dva. I oni to to vědí, přesto se nechávají unášet na krásné čtvrthodince...

Poslední dva kilometry jdeme svižně, a jak jsem se již zmínil, optimisticky. Vše jde víceméně podle plánu. Sice máme skoro hodinové zpoždění, ale co. Hlavně že jsou všichni v pohodě.

 

 

Kdo bude řídit první ??? Lodivod nestačil prchat...

 

 

Nasedáme na loď a jedeme.

Příjemný lehký vánek nechává na teplo a dusno zcela zapomenout. Je to opět ta stará dobrá parta, jakou jsem znal. Plná dobré nálady, a šprýmů.

 

 

A samozřejmě koupání.

Malé děti hadr.... Tady jedou vláček.

 

 

Poslední půlhodina jízdy už byla znát na každém.

Dnes toho bylo až někam....

 

 

Stmívá se. Katka spí, a Lucka polehává na přídi...

Na co asi myslí? Že by na večeři?

 

 

Cigareta přátelství...

 

 

Roman a já toho ještě nemáme dost. Chceme se ještě jednou vykoupat. Saša nechce. Zato řidič lodi, můj kamarád em Nhu, se k nám ochotně přidává (aby ne, voda má kolem 30°C), se zapálenou cigaretou v ústech. Společně zavěšeni v kruhu vykouříme cigaretku přátelství, a můžeme pokračovat k domovu.

 

 

 

Následný den ráno jedeme do jeskyně. Jsme tu úplně sami, a tak nás napadají různé nápady pro fotografování, z nichž je většina pochopitelně nepublikovatelná.

Tady jedna horolezecká v podání Romana.

 

 

 

 

Každý chtěl mít horolezeckou fotku, ale nikomu se to nepovedlo tak jako Romanovi. Ten na rozdíl od nás nemusel nic hrát, prostě lezl. Katky pokus spadá spíše do kategorie modelingu...

 

 

 

 

Pak jsme našli v jeskyni hromádku cihel. Saša dostal nápad  - "vyfoť mi při práci". Chtěl ještě s míchačkou apod. , ale ta naštěstí v jeskyni nebyla...

Odpoledne (až opadlo největší horko) se přesouváme zpět do Thai Nguyen. Máme opět časový skluz, a poslední dvě hodiny dojíždíme za naprosté tmy. Naštěstí jsme trénovali jízdu po setmění hned první den.

Nikterak nepodceňuji výkon obou řidičů. Naopak klobouk dolů před nimi. Jízda po Vietnamu, a ještě navíc v noci, není žádná legrace.

 

 

 

 

Zato Roman si v cihelně vyzkoušel opravdovou práci, kdy odnosil několik várek cihel na svém rameně. Mohl by vyprávět.... Na otázku jestli by je chtěl nosit 12 hodin denně, sedm dní v týdnu, za 1100 Kč na měsíc, se mu orosily skla na brýlích. Prý snad jedině noční, a částku v USD na týden. Jinak prý bude raději doktorem :).

V cihelně jsme byli znova nekompletní. Chyběla Katka, na kterou dolehla opět angína.

 

 

Navštívili jsme i loď, pomocí které se těží písek na řece.

 

 

I takhle se dá provádět prohlídka muzea....

 

 

Poslední den jsme měli jet podle pozměněného plánu do Hanoe, ale zdravotní stav všech třech se nelepšil, a navíc všichni museli druhý den po příletu do práce. Rozumně se shodli na tom, že by Hanoi byla sebevražda. Teplota je tam ještě tak o 10-15°C vyšší než v Thai Nguyen. Plánů jsme měli na poslední den hodně, ale situace se v průběhu dne měnila.

Nejdříve jsme šli do muzea. Katka chtěla zajít ještě před jeho návštěvou na ledovou kávu do kavárny, která se nachází v jeho těsné blízkosti. Nápad to nebyl špatný. Trochu se ochladit v klimatizované místnosti, a ještě si vychutnat lahodný mok, čímž vietnamská ledová káva, rozhodně je.

Jenže po chvíli se začalo schylovat k bouřce, a Saša zezelenal. Doslova. Neudělala mu dobře změna tlaku. Musel zpátky na hotel. Počkali jsme, až přestane pršet, abych ho poté mohl odvezt na hotel. Než jsem se stačil vrátit, tak nám zavřeli muzeum.

Další dvě hodiny čekání na jeho otevření. Dáváme si zmrzliny a lebedíme si v sedačkách kavárny.

Prošli jsme si park, kde je venkovní expozice a mezitím se dveře do muzea otevřeli. Chyběl ale výběrčí. Nejspíše se zdržel na obědě, nebo se mu jednoduše nechtělo.

Nám to nevadí, naopak máme radost, že máme vstup zadarmo.

Takže nakonec z plánů nezbylo téměř nic, ale to nejhlavnější ano.

 

 

 

 

Tím byla večeře u rodičů mojí manželky...

A ta stála za to.

 

 

 

 

Na úplný závěr jsem si již s vyléčeným Sašou, vypil několik šálků čaje a vykouřili doutník na rozloučenou.

Teplý podvečer se blížil ke svému konci, stejně jako poslední den Saši, Lucky, Romana a Katky ve Vietnamu.

 

Snad se jim Vietnam líbil, a jednou se vrátí, abychom konečně projeli sever a HaLong Bay, na které nám tentokráte nezbyl čas...