Rolníkem snad (ne)budu - VietnamTravel

Rýžový klas v době sklizně.

pozn. Všechny ostatní fota jsou pořízené Iphone. Omluvte prosím jejich sníženou kvalitu.

V severní části Vietnamu jsou pouze dvě sklizně rýže ročně. Slovíčko pouze, je zcela na místě, protože aby mohl být Vietnam pátým největším producentem, a druhým největším exportérem na světě, potřebuje k tomu rýže mnohem více. Delta Mekongu, která je považována za pomyslnou sýpku této komodity, má sklizně tři.

Zatímco u nás v Thai Nguyen province se již sází podruhé mladé rostlinky baby rice, v provincii Ha Giang mají ještě dobrých čtrnáct dní čas do první sklizně. Tím, že neustále pendluji mezi těmito místy, jsem každoročně svědkem sklizni rýže přibližně po tři měsíce v roce.

Nicméně vždy pouze jako pozorovatel.

Až do včera...

Celý včerejší den jsem strávil na poli, a to ne jako divák, ale jako aktivní člen týmu.

Kdybych měl v krátkosti popsat, jaké to bylo, stačilo by mi na to jedno jediné slovo - STRAŠNÉ !!!

Tak tady je naše pole s kompletní sestavou pracantů.

Vše začalo předevčírem večer telefonátem, jestli bych nemohl následný den přijet pomoci.

Souhlasil jsem (co bych neudělal pro utužení rodinných poměrů).

Telefonát měl ještě pokračování ... "vezmi si něco hezkého na sebe, bude tam celá rodina, sraz ráno v 6 u nás doma" ukončila hovor moje nastávající.

To jsem ještě netušil, co jsem si tímto slibem upletl na sebe za bič.

Ráno jsem přijel přesně na čas, ale i tak jsem byl poslední. Všichni už tam byli - oblečený jako na pole, a ne jako do kostela. No nic, postaral jsem se o raní pobavení a mohli jsem vyjet. Několikrát jsem se ještě za jízdy ptal "kam jedeme, proč, a co tam budeme dělat.". Prý uvidím...

Viděl jsem a bylo mi to jasný.

Kam až moje oko dohlédlo bylo stále to stejné - rýže, rýže a zase jenom rýže.

Než jsem se stačil rozkoukat, stál jsem na cestě sám. Všichni ostatní už byli tou dobou napáskovány v jedné lajně a srpy odřezávali stéblo po stéblu. Na mojí otázku jaká že je v této hře moje role, mi jedna z účastnic provedla asi tak čtvrt minutový rychlokurz - vahadlo a budeš snášet svazky rýže z pole na cestu.

Nebyl jsem na tuto činnost sám. Měl jsem společníka. Na nás dva bylo osm ženců (vlastně sedm žen a jeden chlap).

Moje nastávající v akci.

No co, nějak to půjde, pomyslel jsem si, a ujal se svého úkolu. Jenže omyl přátele. Vůbec to nešlo. Nevím, jestli si někdo z vás vyzkoušel jak se s takovým vahadlem chodí, ale není to vůbec žádná legrace.

V terénu rýžového pole, to bylo ještě složitější.

Chodila bořící se do bahna, a možná tak 25-30 cm vysoké strniště, chůzi mnohonásobně ztěžuje. Asi největší problém mi dělalo udržet rovnováhu při výstupu na kluzkou sotva 20 cm širokou hrázku, která jednotlivá pole odděluje. Pokud nechce člověk v bahně "zdechnout", musí se na onu hráz dostat co nejdříve, aby si tím alespoň trochu usnadnit práci.

A podruhé...

První hodinu to víceméně šlo. Ranní teplota je přeci jenom ještě snesitelná, ale tak od osmé hodiny se situace začala diametrálně měnit.

Zaprvé na cestu to bylo čím dál tím dále, a za druhé ženy chytili rytmus a začínali zrychlovat - na rozdíl ode mě.

Já jsem naopak začínal ztrácet. Jednak kvůli jejich tempu, ale hlavně proto, že se začalo oteplovat. A to vážně hodně rychle.

V devět hodin, Iphone signalizoval 38C a více jak 90% vlhkost.

V tom se přeci nedá dělat!!!

Takhle nějak vypadá podloží pole, a moje nohy.

Abych se neznemožnil přec celou famílií, snažil jsem se dělat jako že nic. Tvářil jsem se, že je všechno v pohodě, a že když už je dneska tak hezky, tak bychom mohli udělat nejméně 10 Ha.

Ve skutečnosti jsem necítil pravou klíční kost a o nohou raději ani nemluvím. Přeci jenom jeden svazek váží možná 5 kilo. Člověk jich má naloženo šest vepředu a ten samý počet vzadu. Celkem se jedná o hmotnost 50-60 km a celou tu váhu člověk drží pomocí bambusového prkýnka tak 5 cm širokého na rameni. S tímto břemenem a v jakémsi polo běhu, se snaží překonat několik desítek metrů bahnem na cestu. Podotýkám, že to lze pouze na boso.

Kdo nevyzkoušel, má štěstí!

Dobrovolně, pokud člověk není masochysta, nikomu tuhle činnost nedoporučuji.

Svazek rýže.

Čas se vlekl jako šnek. Nepřál jsem si nic jiného, než aby byl konec. Moje přání se vyplnilo krátce po jedenácté. Jak velkou plochu jsme sklidili, netuším, ale když jsem počítal kroky po hrázi, měl jsem jich sto deset (to jsem nechodil až na konec pole). Na šířku to mohlo mít tak polovinu délky. Pokud je někdo dobrý počtář, může se pokusit o výpočet...

Kolega odnašeč...

Tím že se vše odnosí na cestu, práce ani zdaleka nekončí. Zbývá nakládka svazků a odjezd k mlátičce.

Tahle etapa také stojí za to.

Strašně ty stébla škrábou, a pot, který stéká do drobných ranek, pálí jako čert. Jinak se jedná o "velice zábavnou" činnost.

Člověk podává svazeček po svazečku do zblbnutí. Důležité je být při této práci co možná nejvíce opatrný, aby se zrna nevymlátila.

Takhle jsme si s mým parťákem podávali necelé dvě hodiny. Zbytek lidí se rozprchl k domovům. Museli prý připravovat oběd. V poledním žáru teplota graduje. Nenacházím v sobě odvahu ani sílu, kouknout se na Iphone.

Chci jediné. Ať už to skončí.

Je naloženo, a můžeme jet. Nasedáme každý na svou motorku a přesouváme se k mlátičce. "Tam už to půjde rychle", povídá kolega, ale i na něm je vidět, že toho má až někam.

Nakládka na kamion.

Vánek je při jízdě příjemný. Zapaluji si dnes teprve třetí cigaretu, a to je prosím skoro jedna odpoledne.

Užívám si jízdu...

Za chvilinku jsme na místě. Auto zastavuje u krajnice vozovky, a my se ocitáme u jedné z mnoha pojízdných mlátiček.

Ještě jsem si ani nestačil sundat přilbu, když na mě její majitel pokřikoval "musíme si pospíšit, za půl hodiny přijedou další".

Pohled do kabiny.

To co jsme dělali uplynulou hodinu a půl, jsme teď dělali naprosto stejně, jenomže obráceně. Šlo to skutečně mnohem rychleji, než nakládka. A to proto, že se již nebylo třeba obávat výdrolu.

Ani ne za tři čtvrtě hodiny jsme měli všude kolem poházeno 35 pytlů plných vymlácené a nevyloupané rýže.

A do třetice, zepředu.

Pustili jsme se s kolegou do nakládky. Naivně jsem si myslel, že nám někdo pomůže, ale bohužel...

Na druhou stranu uznávám, že jsme byli alespoň dva chlapy. Je celkem naprosto normální, že všechno tohle dělají manžele. Při této představě mi bylo těch ženských opravdu líto. Tohle je fakt rasovina. Kdyby alespoň nebylo to šílené dusno.

Ani mechanizace nechybí - mlátička.

Nakonec přeci jenom přišel pomocník - moje nastávají paní tchyně. Nepřišla nám ale pomoci, nýbrž zkontrolovat, zdali je vše v pořádku. Dost dobře jsem nepochopil proč, nejspíše proto aby řeč nestála, se mi ptala na pár zcela zbytečných otázek typu jestli nejsem unavený, jestli nemám žízeň apod..

Jasně že jsem byl unavený, splavený a mám neskutečnou žízeň, ale namísto toho jako blbec, odpovídám na všechno slovíčkem NE...

Nejsem přeci Vietnamec, co se unaví i koukáním.

Polotovar je hotový.

PS: paní v popředí s ošatkami, je moje budoucí tchyně.

Je naloženo, zaplaceno za vymlácení, a můžeme se vydat k domovu.

Řidiči auta se před domem nedaří sklopit korbu. Zapojuje se celá rodina, abychom společnými silami nakonec její odpor překonali. Sláva, pytle jsou na zemi. Auto odjíždí, a já už se vidím u vědra s vodou.

Možná, že se vidím u vědra, ale rozhodně ne teď.

Další várka je doma.

Na řadu přichází dosoušení.

Tak jdeme na to. Vysypat rozhrabat, dát do řádků, zase rozhrabat, a stále dokola. Každých půl hodiny, po dva až tři dny.

Zkusil jsem si to jednou, a stačí. Odcházím se umýt a pak hurá na večeři. Na tu se opravdu těším. Jsem hladový jak můj pes.

Sedíme ve stínu, popíjíme čaj a čekáme na večeři. Mezitím se vždy někdo zvedne, aby prohrnul, nahrnul a rozhrnul. Já už to ale nejsem. Moje práce skončila.

Večeře byla fajn, ale já už chci domů. Chci si lehnout a spát.

Mám toho za dnešek plné zuby.

Sušení.

Když jsem ukázal tchyni, tak nemohu jinak. Tento pán je můj budoucí tchán.

Tak nevím. V profilu na Facebooku mám v kolonce zaměstnání napsáno - V rýži, ani v čaji, naštěstí zatím ne.

Přepisovat to prozatím nebudu. Nevím, co bude, ale rolníkem bych byl nerad. I když člověk nikdy neví..

Moje tělo si ze včerejška odneslo mnoho šrámů.

Naštěstí moje krása újmu neutrpěla... :)

Na závěr jeden květ, který se mi rozkvetl u domu.

PS: Když jsem včera psal tento článek, tak jsem ještě nevěděl, že je všechno jinak. Klidně bych to mohl všechno smazat, protože při večeři jsem byl požádán, jestli bych nemohl ráno (dneska) opět přijít.

Co myslíte? Přislíbil jsem. Naštěstí prší, a akce se odkládá. Do kdy? No přece do té doby, až přestane pršet.

Nechci být špatným prorokem, ale vidím to špatně. Asi budu na půl úvazku jezedák...

Aktualizace:

Vrátil jsem se z pole. Dnes toho bylo trochu víc a asi tak 200 metrů od cesty... Hlavní je, že už je všechno hotový.

S úsměvem na tváři, kloboukem a s bandaskou (pití).

Hotová Vesnička má středisková...

A takhle nějak to vypadá, když pracuji ;).