Příběh amputované nohy - VietnamTravel

Počátek tohoto příběhu se začal odehrávat před více jak čtyřmi lety. Tedy ještě předtím, než jsem poznal svojí ženu Huong. V té době jejímu otci a mému budoucímu tchánovi (dále táta) poprvé amputovali několik prstů na pravé noze jako důsledek neléčené cukrovky.

Postupem let se ke mě čas od času dostala nějaká nová informace z tátova předchozího života, a jak už to tak bývá, čím více jsem věděl, tím více mi zajímalo co bylo hlavní příčinou. S nejvyšší pravděpodobností dvě věci.

Zaprvé životospráva.

Tito lidé díky válkám jedli dlouhé roky (možná desetiletí) pouze rýži a několik málo druhů "trav", které nespálil napalm. Maso, potažmo jakákoliv živočišná bílkovina, byla nedostatkovým zbožím. Údajně prý byla doba natolik zlá, že táta společně s dalšími  směňoval/prodával lidské maso.

Zadruhé alkohol.

Rýžovou vodku (spíše víno, protože se nepálí, ale pouze kvasí) popíjel ve velkém. Alkohol spojený s nevzdělaností a analfabetismem je vražednou kombinací.  Toto téma je na samostatný příběh. Pil do té doby, než mu doktoři pohrozili, že pokud nepřestane, uříznou mu celou nohu. Já jsem tátu poznal už jako abstinenta, kterým je dodnes. Jenže předchozí léta musela zanechat svoji stopu, a bylo tedy pouze otázkou času, kdy se nemoc přihlásí o slovo znovu.

 Měsíc před zákrokem.

Na podzim loňského roku začaly jeho problémy opakovaně. K mému překvapení byl nástup a průběh černání (gangrény) velice rychlý. Za necelé dva měsíce měl chodidlo na levé noze černé po kotník. Všechna snaha rodiny k dodržování alespoň základních hygienických pravidel, byla k ničemu. Tady jsem se vůbec poprvé setkal s tím, jak těžké (a prakticky nemožné) je někomu s vlastnostmi popsanými o několik řádek výše cokoliv vysvětlit. Je to mnohem horší než s malým dítětem. U dítěte když selže vysvětlování, nastupuje příkaz. Bohužel u lidí s velmi malým stupněm vzdělání takové řešení nepřipadá v úvahu. Připočítáme-li k tomu náboženství a postavení v hierarchii rodiny, je jakýkoliv pokus o osvětu marný. V některých případech až "nebezpečný". Zvláště pak, pokud je člověk závislý na bydlení v dotyčného domě apod.. Zkrátka a jednoduše nejlepším řešením bylo mlčet a čekat jak se situace bude vyvíjet. V průběhu prosince začala bolest sílit, a od té chvíle jsme se všichni bez rozdílu stali aktivními účastníky. Následovali dva měsíce nepřetržitého stenání, které se v noci proměňovalo v něco jen těžko popsatelného.

Byl jsem první kdo to nevydržel poslouchat. Částečně poučen od známých doktorů jsem odmítal přihlížet faktu, že mu nakonec namísto amputace části chodidla uříznou celou nohu. Jenže to jsem neměl dělat. Vyslechl jsem si desítky důvodů proč se musí čekat. Pro rodilého Evropana se jednalo o naprosté nesmysly - je zima, po Nové Roce, nemáme zajištěné potřebné papíry apod..

Z dnešního pohledu a vývoje situace jsem svůj postoj mírně poopravil.

Přeci jen Vietnam není ČR.

Alespoň co se zdravotní péče týká.

Čekalo se na Tet - Nový Rok. Mimochodem během novoročních svátků jsem se od rodiny dozvěděl, že náš pobyt v domě rodičů končí. Vypršelo ultimátum, které jsme při svatbě dostali. Nedá se nic dělat. Musíme buď do podnájmu, a nebo postavit dům. K tomuto tématu se vrátím v některém z dalších příspěvků.

Tet jsme přečkali a dokonce i to počasí se začalo měnit k lepšímu. Konečně nastal ten ideální čas. Díky známým se nám podařilo sehnat lůžko v nemocnici hlavního města. Což byl sice první, ale za to velice důležitý krok. V Hanoi by měli být minimálně lepší doktoři, potažmo i vybavení a celková péče. Ovšem tím hlavním důvodem byl příslib amputace pouze části chodidla. U nás v krajském městě byla anamnéza poněkud jednoduší - amputace celé končetiny. Každému kdo navštívil podobnou zemi musí být zřejmé, že tento zákrok by znamenal téměř jasný konec. Pohyblivost je v těchto podmínkách alfou a omegou všeho. Několikrát jsem se setkal s názorem, že kdo ulehne na lůžko, končí. Stejně tak komu je nad šedesát, tak je považován za starého, a tomu následně odpovídá přístup zdravotníků - buď a nebo.

Stojíme před prvním problémem. Kolik že je tátovi vlastně let. Stejně jako před mojí svatbou (formality o údajích rodičů) se odpovědi nedočkáme. Nikdo přesně neví. Pro Vietnam musel být velký problém dodatečně doevidovat populaci. Prakticky celé dvacáté století se válčilo, a první generace která má osobní údaje od narození v pořádku, je z konce osmdesátých let. Moje žena je ročník 1989, a ona problémy neměla. Ovšem jejím bratrům (o 5-7 roků starších) se změny v dokladech nevyhnuly. Netvrdím, že tyto problémy s doklady měli všichni, ale minimálně od krajských měst a dále v odlehlejších oblastech, se s podobnými případy setkávám téměř neustále.

Nastal kolotoč razítek, formulářů a dalších nezbytností. K tomuto tématu se nemohu blíže vyjádřit, protože tomu nerozumím. Mohu napsat pouze o tom, co jsem osobně několikrát absolvoval - opakované jízdy z okresu na kraj, a z kraje do hlavního města. Je víceméně nepodstatný průběh všeho toho snažení, nýbrž výsledek. A ten zněl, že táta žádnou slevu na úhradu v nemocnici nedostane. Nezbývalo nám nic jiného, než se s tímto rozhodnutím smířit a zaplatit sedmdesát milionů Vietnam Dong (cca 3500 USD).

 Příprava na odjezd. Lehátko bude pro tchyni na další dva měsíce jediným lůžkem.

Po zaplacení částky přišla další neradostná zpráva. Namísto slíbené (na základě vyšetření) amputace části chodidla,bude amputace provedena nad kotníkem. To zcela zásadně měnilo situaci. Tentýž zákrok mohl být proveden u nás v krajské nemocnici za třicet procent nákladů. Nehledě na to, že by odpadly další vícenáklady spojené s jízdami do sto kilometrů vzdálené Hanoe při zásobování rodinných příslušníků jako obslužného personálu v nemocnici.  Tato zpráva mi natolik roznítila, že jsem hned druhý den jel do nemocnice požádat o vysvětlení a navrácení přeplatku.

Uspěl jsem.

Peníze sice nevrátili, ale dohodli jsme se na původní dohodě o komplikovanější variantě - amputaci v nártu.

Zastávka na dopoledne doma k provedení důkladnější hygieny.

Popisovat stav nemocničního prostředí by bylo nošení dříví do lesa. Od minule se změnilo pouze jediné - zdražilo se (např. hodina parkování v areálu 6 USD). Upřímně jsem čekal od nemocnice v hlavním městě trochu víc. Už nápis nad příjezdovou bránou 2010 vypadal nadějně. Pravděpodobně se jednalo pouze o letopočet kdy byla postavená samotná brána a nikoliv  nemocnice. Na druhou stranu se tomu nelze divit. V nemocnici by mělo být podle oficiálních údajů něco kolem 1800 lůžek s vytíženosti na 115-120%. Podle mého střízlivého odhadu tam musí být minimálně o 50% pacientů více. Když si ke každému pacientovi připočítáme obslužný personál nemocnice, a v průměru dva rodinné příslušníky na pacienta (náhrada zdravotní sester a tzv. lapiduchů, jídlo, praní...), vyjde nám číslo rovnající se jednomu okresnímu městečku v Česku. Tito lidé musí někde spát, musí někde vykonávat osobní hygienu, chodit někam na toalety a v neposlední řadě někde prát a vařit. S tímto bohužel areál nemocnice nepočítá. Pak se nelze divit tomu, že to vypadá tak jak to vypadá. Stejně tak ukočírovat takové kvantum lidí nemůže být jednoduché, a proto různé chybičky jsou na denním pořádku. Namátkou se zmíním o jedné, která mi postihla. Měl jsem vyzvednout tátu v deset dopoledne a odvézt ho do krajské nemocnice k doléčení. Skutečnost byla taková, že jsem ho vyzvedl až ve čtyři hodiny ráno následující den. Už jen účet za parkování byl na mrtvici. Kdybych měl zároveň popsat, jak příjemné bylo osmnácti hodinové čekání v nemocničním prostředí, a čeho všeho jsem byl za tu dobu svědkem, nestačilo by mi na to několik stránek formátu A4.

 A zpátky do špitálu...

Tahle příhoda předcházela ukončení hospitalizace v hanoiské nemocnici. Na řadu měla přijít poslední fáze rekonvalescence a ještě jeden zákrok týkající se žil. To vše již mělo probíhat v rámci úsporného opatření v naší krajské nemocnici. Po čtvrté hodině raní jsme vyjeli z Hanoe směr Thai Nguyen. Následovala krátká zastávka doma na nezbytnou hygienu. Do nemocnice v Thai Nguyen jsme přijeli krátce po obědě, a netrvalo ani půl hodiny, a opět jsme z ní odjížděli. Proč? Protože na dokumenty vystavené v Hanoi tátu v nové nemocnici nepřijali.

Když jsem se tuto zprávu dozvěděl, nechybělo moc, a mohl jsem být přijat na oddělení JIP.

Po šesté hodině odpolední jsme byli zpátky na místě, ze kterého jsme ráno startovali.

Viva Hanoi.

 Nošení pacientů na zádech není ničím neobvyklým... Tato rodina přijela vozidlem Taxi, které víceméně nahrazuje sanitní vozy.

 Spolujezdkyni mi dělala v jednom případě dcera Lilien.

Druhý pokus jsme si zopakovali za dva dny. Naštěstí tentokrát všechno klaplo. Táta byl v krajské nemocnici a čekal. Dny plynuly a vůbec nic se nedělo. Po čtrnácti dnech jsem přivezl tátu s mámou (ta s ním byla neustále) zpátky domů s odůvodněním, že se musí počkat na vyhojení. Proč to neřekli hned na začátku je mi záhadou. S největší pravděpodobností za tím stáli (jako pokaždé) peníze, protože nemocnice se platí.

Bohužel se vyhojení nepodařilo, a před několika dny následovala druhá amputace. Tentokrát pod kolenem.

Tímto se dostávám k mému možná vůbec nejhoršímu zážitku v životě.

Po ránu zazvonil manželce telefon, abychom se z úst švagra dozvěděli, že byl zákrok úspěšně vykonán. Hovor zakončil slovy, abych dopoledne přijel do nemocnice. Nepřikládal jsem jeho žádosti žádnou váhu, protože tohle jsem za poslední měsíce prováděl stále (dovoz jídla, čistého oblečení...) Do nemocnice jsem jel na motorce, protože motorka je ve městě bezkonkurenčně nejrychlejší způsob dopravy. Nepřišlo mi divné ani to, že mi máma vyšla naproti skrze shluk lidí před bránou nemocnice. Obrovský dav a tlačenice je typickým poznávací znamením buď úřadu, a nebo právě nemocnice. S jednou výjimkou - dav tvoří děti a kola. V tomto případě se jedná o školu. Máma mi podala igelitovou tašku se slovy, ať to odvezu domů. Po příjezdu na dvůr jsem motorku nechal stát před barákem a šel se věnovat vyřizování emailové korespondence.

Na milou igelitku jsem jaksi pozapomněl.

Naopak náš pes začal o igelitovou tašku projevovat zvýšenou pozornost. Dokonce tak velkou, že se pokusil zmocnit jejího obsahu. Zatímco já jsem si v klidu prohlížel svůj Facebook, náš Miki  běhal po zahradě s jejím obsahem.

První to zahlédla žena, a vykřikla "Miki žere tátovo nohu". Tahle věta mi vyvolala úsměv na tváři. Bral jsem jí za vtip, či nepřesný odposlech a překlad. Ani jedno se nepotvrdilo. Byla to pravda.

Když jsem to uviděl, poprvé v životě jsem cítil malátnost a podlamování v kolenou. Huong byla naštěstí při smyslech. Mám to prý okamžitě někam zakopat. Jenže kam, a jak hluboko, už jaksi neřekla.

Vzal jsem lopatu, krumpáč, a snažil se mít všechno co nejrychleji za sebou. Kus nohy co zbyl včetně hadru ve kterém byla původně zabalená, jsem pohřbil na zahradě pod velkým stromem.

 Na tomto místě jsem nohu zakopal.

Když jsem se Huong zeptal co to má znamenat, dostalo se mi suché odpovědi "co se tak divíš, co by s ní asi tak v nemocnici dělali...".

Ještě dneska když jsi vzpomenu jak jsem s tímto balíčkem projížděl přecpaným městem a prostál několik křižovatek na červenou, je mi nevolno...

 Nemoční pokoj v Thai Nguyen - vyjímečně nepršelo, a proto je podlaha jako sklo. Nemohl jsem nevyfotit...

 Podruhé. Zde je dobře vidět, jakou roli hrají rodiný příslušníci.

Dneska je snad všechno za námi.

Včera jsem přivezl tátu na dopoledne domů, abychom opět provedli důkladnější hygienu. Nyní má před sebou poslední zákrok, a tím jsou již jednou zmíněné žíly.

No a na úplný závěr nemohu nezmínit, že se mi včera navečer podařilo domluvit dovoz francouzkých holí z ČR. A pokud všechno klapne, tak je pozítří nový klienti dovezou.

Před včerejším odjezdem zpátky do nemocnice.