Na svatbě - VietnamTravel

Novomanžele.

Na svatby se ve Vietnamu chodí poměrně často. Platí jedno nepsané pravidlo, že se na svatbu zvou všichni známý. Oni zase zvou na oplátku ty, kterým na svatbě v minulosti byli. A stále dokola. Jednoduše řečeno, člověk navštěvujete jednu svatbou za druhou. Osobně jsem si v minulosti užil svateb do sytosti (chodil jsem svatby natáčet). Pokud je to jen trochu možné, tak se tomuto druhu sportu, obloukem vyhýbám. Před několika málo dny se vdávala manželčina sestřenice a nebylo zbytí. Musel jsem se zúčastnit.

O tom jak svatba probíhá (a co obnáší) si povíme někdy příště. Dnes se pokusím nastínit, na co všechno se musí svatebčan připravit.

Naštěstí tahle svatba patřila k těm menším. Odhaduji, že se nás nesešlo více jak 200 až 250, což je na vietnamské poměry opravdu velmi malo.

S Lilien...

Příprava.

Momentálně naše rodina čítá (včetně mojí maličkosti) čtrnáct osob, a další dva nové přírůstky očekáváme v následujícím měsíci. V předvečer onoho dne se kompletně celý štáb sjíždí na základně našeho domu. Jistě si každý dovede představit jako to tady asi vypadalo. Vyklízím pole, a přesouvám se s loskutákem do pergoly na zahradě, kterou jsem si právě pro takovéto případy (k nepochopení všech) vybudoval. V klidu popíjím čaj, a přeji si, aby bylo pozítří. Drobnou radost mi dělá Nguyen. Tak se jmenuje můj loskuták, jehož jméno jsem přepečlivě vybíral. Je neotřelé a netypické. Kromě něj se může podobným jménem pochlubit pouze několik málo dalších (cca 30 milionů) Vietnamců. Konečně se naučil dvě nová slova - lili oi a ahoj (ahoj umí mimochodem kompletně celá vesnice díky pohádce o krtečkovi). Nguyen doposud mluvil pouze kmenovým jazykem Ba Na, ale počínaje dneškem, patří mezi nejlépe jazykově vybavené obyvatele Thai Nguyen.

Moje radost nemá dlouhého trvání, protože mi přichází manželka oznámit, že zítra pojedeme všichni v jednom autě. Vzhledem k tomu, že jediný kdo má v rodině auto jsem já, je zcela jasné, jakým autem se pojede. Snažím se protestovat a argumentovat, ale nemá to smysl. Myslím si svoje, a nechám je snít svůj sen.

V půl páté ráno to v domě vypadá jako při vyhlášení mobilizace. Po hodně dlouhé době jsem probuzen způsobem, o kterém jsem se domníval, že jsem dávno zapomněl. Nezapomněl! Kdysi dávno mi podobně hrůzostrašně budil pětkrát v týdnu budík. Ještě štěstí, že se jedná pouze o dnešní den. Upřímně lituji všechny, kteří každý den takhle brzy a takovýmto způsobem vstávají...

Krátce po šesté jsou všichni nastrojeni, a čeká se pouze na mě. Nemám boty. Respektive boty mám, ale nevím kde. Malá změna plánu. Jako kobylky pročesáváme dům. Při hledání bot nacházíme různé věci. Například moje auto nářadí, které jsem vyndal z auta před týdnem, ale zapomněl jsem ho vrátit zpátky. Od té doby ho pochopitelně nikdo neviděl. No nic, sláva je zpátky.

V nažehleném kvádru a zaprášených botách vykračuji k autu. Přichází okamžik, na který jsem se od včerejška těšil. Jak se tam všichni naskládáme. Nevěřím svým očím. Nebýt toho, že dvě z žen jsou krátce před porodem, by se tam skutečně narvali. Nakonec odjíždíme v sestavě jedno auto a jeden motocykl.

V půl osmé jsme v domě nevěsty, a o dalších deset minut později, sedíme společně u jednoho ze stolů a obědváme. Vše probíhá dle hesla - hlavně rychle, pokud možno ještě rychleji. Připraveno je třináct chodů a rýžová vodka. Co více si může vystresovaný člověk po ránu přát. Popravdě řečeno vystresovaný jsem byl pouze já. Oni jsou na podobné příkazy a "pevné" harmonogramy od mala naučený.

Hostina.

Za dalších půl hodiny máme v sobě každý, promiňte mi přirovnání, půl vědra jídla a čtvrt litru vodky. Sluníčko se řídí podobným heslem - topí a topí. Něco kolem půl devátý je po všem, a rázem je času dost.

Máme čekat do dvanácti hodin, než si přijede manžel pro nevěstu. Tři a půl hodiny na plastové židličce ve stínu pod stromem v kvádru a uzavřených botách, bych nepřál ani největšímu nepříteli.

Blíží se poledne, a s ním příjezd aut z ženichovo strany. Světe div se, přijíždějí na čas!

Nevěsta opouští dům rodičů.

Komorní atmosféru střídá chaos a zmatky. Začínají další závody. V rychlosti probíhají všechny potřebné rituály (projev, modlidba, prstýnky): Během několika málo minut je po všem, a můžeme vyrazit na třicetikilometrový výlet do domu manžela.

Dostávám přidělenou osádku vozidla. Všechno bylo tak rychlé, že vyjma přední sedačky, kde sedí manželka se švagrovou a dvěma dětmi, skutečně nevím, kdo další s námi jede. Igelitové pytlíky jsou v pohotovosti. Modlím se, ať žádná z žen nezvrací. Zavřením dveří teplota v autě stoupá minimálně na padesát stupňů. Na poslední chvíli dostávám pokyn, abych jel za dodávkou. Kolona se dává do pohybu, a já se držím přiděleného Ford Tranzit. Držím se ho s vypětím všech sil (provoz ve městě je šílený) až do cíle. Tím cílem je autobusové nádraží, kde dodávka zastavuje, a zároveň z ní vystupují všichni cestující. Co se děje? Dostává se mi suché odpovědi řidiče, že je pouze najatý jako TAXI pro odvoz svatebčanů.

Super!

Tak já na místo toho abych fotil nevěstu, stojím někde na autobusáku. Jako bonus navíc mám auto narvané k prasknutí polomrtvými Vietnamci všech věkových skupin.

Začíná bojovka.

Nedá se nic dělat, musíme do cíle dojet svépomocí. Posádka ožívá a rozjíždí se kolotoč žhavení telefonů. Hledáme správnou cestu. Doprava, ne doleva... otoč to. Dobrou půlhodinu nás po telefonu nikdo z nevěstiných příbuzných není schopný správně navigovat. Poslední pomyslnou kapkou je bratr nevěsty, který mi deset minut naviguje. Rozhovor ukončuje slovy, že tam sice nikdy nebyl, ale myslel si, že zná cestu. Bože můj! Rezignuju. Jsem doslova uvařený, a mám toho akorát tak dost. Rázně ukončuji celou akci. Jedeme zpátky!

V autě mezitím panuje veselá nálada. Žertuje se na téma jak moc jsme rychlý. Humor na tohle téma moc nechápu. Spíše si připadám jako blbec, protože nevezu slíbené fotky. Na druhou stranu všechno má své kladné stránky. V tomto konkrétním případě alespoň nikdo nezvracel.

Je nazdobeno... :)

Aby toho nebylo málo, tak další překvapení na nás čeká po příjezdu před dům. V prázdném svatebním stanu sedí otec s matkou nevěsty. Ptám se proč nejsou na oslavě u ženicha. Protože oni jeli za jedním z aut, které stihlo projet semafor na zelenou. Oni ne. A pěkně džentlmensky po vietnamsku na ně onen automobil za křižovatkou nepočkal. Takže skončili tam kde mi...

Žádné truchlení se nekoná!

Fakt že rodiče nebyli u toho, když dcera vcházela do domu své nové rodiny? No co. Přece se nic hrozného nestalo.

Těmito slovy ukončujeme konverzaci na téma dnešní svatba, a společně odcházíme do kuchyně, kde na stojáka dojídáme to, co jsme měli k rannímu obědu.

Oběd s pořadovým číslem dva.

Ve dvě hodiny odpoledne je po všem. Stan je zbouraný, odpadky zametené, a my jsme zpátky doma. Konečně můžu ze sebe shodit ten tesilový skafandr, a odebrat se relaxovat do pergoly.