Jak jsem stavěl garáž - VietnamTravel

Stromy pokáceny a stojky postaveny. Všechno pěkně ručně s mačetou a ruční pilkou.

Za poslední rok a půl jsem se po stránce staveb a různých přestaveb, vyřádil více než dost. Získaná zkušenost mi potvrdila, že pokud se člověk rozhodne ve Vietnamu něco vybudovat (je celkem jedno staví li slepičník, či třípatrový dům), musí se připravit na pěknou řádku záludností.

Možná by bylo vhodnější napsat - člověk by neměl přemýšlet o tom co ho čeká. Alespoň z vlastního pohledu to tak vidím. Pokaždé jsem si v duchu (někdy hodně nahlas) říkal, že kdybych to jenom věděl, tak jsem se na to slušně řečeno vykašlal.

Nicméně pokud si zvolíte život v některé z podobných zemí, nemáte moc na výběr.

Mojí, a na dlouhou dobu poslední aktivitou, byla stavba garáže.

Představa byla taková, že postavím zděnou místnost, která bude mít betonovou podlahu a eternitovou střechu. Taková byla moje prvotní vize. Jak to nakonec dopadlo, můžete posoudit sami.

Tohle byl jeden z hlavních důvodů proč jsem stavěl - déšť.

Dobré dva měsíce jsem připomínal mojí ženě, aby sehnala zedníka. Jenže v těchto krajích nepřipadá v úvahu se jen tak svobodně rozhodnout. Respektive rozhodnout se můžete, ale tím to končí. Rozhodující slovo má kalendář s tím správným datem. Údajně proto, aby se následně vše dařilo. Sice nevím podle čeho onen den D vypočítávají, ale jedno vím jistě. Dosud se s ním ani v jednom případě netrefili - pokaždé mé projekty skončily krachem.

Dny plynou, na auto prší, a já čekám.

Až do jedné neděle, kdy mi v šest ráno vzbudila Huong s tím, že přišel švagr (údajně zedník), který pokud mám zájem, začne stavět. Jsem vyškolený minulostí, a tím pádem moc dobře vím, že v podobných případech musí jít všechna ješitnost stranou. Člověk se musí rozhodnout neprodleně .

Chceš, nechceš.

Já jsem pochopitelně chtěl, takže nic nebránilo tomu, abychom se pustili do práce.

Pro děti zábava...

Ženy nazdobily oltář, proběhlo několik rituálů a modliteb, abychom se za další dvě hodiny poté sešli na místě, kde se měla celá akce uskutečnit. Proběhla rychlá porada, a mohlo se začít.

Po všech těch dnech ležérnosti a nezájmu, jsem se neubránil pocitu (soudě dle pracovního nasazení zainteresovaných), že na světě není v danou chvíli nic důležitějšího. Ovšem ono počáteční nasazení se pomalu a jistě začínalo proměňovat ve zmatek, který po chvíli ztrácel i ten nejmenší náznak systematičnosti.

Uvedu jeden příklad za všechny. Po vzájemné půlhodinové domluvě odjedou dva lidé (každý pro něco jiného) do města. A co přivezou? Oba dva to samé. Kdyby se to stalo jednou, tak to člověk pochopí, ale když už máte 4 zednické lžíce na jednoho zedníka...

Stejně tak se neustále něco hledá. S podobnou neřestí, jsme se potkávali každodenně při stavbě na ostrově Phu Quoc. Platí zde pravidlo, že pokud už danou věc nepotřebuji, upustím jí na zem v místě ukončení činnosti, a víc mi nezajímá. Pokud bych jí náhodou někdy opět potřeboval, tak jí buď se štěstím najdu, a nebo jednoduše pošlu investora zakoupit novou.

Že se jedná o vyhozené peníze a ztracený čas? Omyl, to prý ke stavebnictví patří.

Na druhou stranu, prý musíme stavět levně. Nejlépe zadarmo. Takže například mnou navrhované vyzdění základů se nekoná. Proč? Protože je to úplně zbytečné. Na moji námitku, že se to celé rozsype, jsem umlčen slovy - zedník ví nejlépe, proč to dělá.

Výsledek je takový, že má garáž namísto podezdívky pouze vyskládané cihly bez jediné lžíce betonu.

Táta se ženou připravují do finální podoby kohouta. Nejprve poputuje na oltář, a posléze k večeři.

Nedílná součást každé větší/menší stavby.

Dnes už vím, že je téměř naivní si myslet - financuji, rozhoduji. Snadno by se totiž mohlo stát, že jak rychle stavba započala, tak rychle by se mohla ukončit. To je dáno tím, že rodinným příslušníkům se za jejich výpomoc neplatí. Dokonce je to považováno za urážku. Tento fakt může být v danou chvíli možná příjemný, ale následně se může ona "charita" značně vymstít. Například tím, že se očekává odplata. Jednoduše já se zachovám příště stejně, jako se zachovali kdysi oni - pomohu. S tím nemám sebemenší problém, ale je tady již zmíněný fakt, že všechny akce probíhají dle hesla - teď hned.

Skutečně se nemohu dočkat, až mi jednoho rána někdo vzbudí, a bez ohledu na to co mám onen den v plánu, bude chtít například vykopat plot.

Bohužel takto je zavedená praxe, se kterou se musím chtě - nechtě smířit.

Protože i nadále šetříme, nahrazujeme cihly bambusem, a eternit plachtou.

Do stavby se postupně zapojují další členové rodiny (včetně malých dětí), a celkový zmatek nabírá na obrátkách. Následující dva dny připomínají jeden velký blázinec. Omlouvám se za takovéto přirovnání, ale jinak se to popsat nedá. Posuďte sami, jestli je tohle normální.

Jeden staví stojku, a druhý na tu samou stojku vytváří základ o dva metry vedle. Nebo další příklad. Kopu základ, a táta ho za mnou zahazuje zpátky vykopanou hlínou, kterou navíc upěchovává.

Na jedné straně šetříme stokorunu, a na straně druhé, vyhazujeme tisícovky...

Jediný kdo se rozčiluje, kleje, a nezřídka propadává do stavu hysterie, jsem pouze já. Ostatní jsou v naprostém klidu, a chovají se jako by se vůbec nic nestalo. Uvedu opět jeden příklad za všechny. Nemohli jsme koupit o pytel cementu navíc, aby se zmírnil spád nájezdu. Každý do jednoho tvrdil, že spád je ideální.

Pozn. Do doby, než jsem se přistěhoval do rodiny, neseděl ani jeden z nich v autě. Podotýkám, že táta v něm neseděl dodnes. Tomu se v žádném případě nevysmívám, ale s ohledem na to, že měl ke konkrétní otázce stejně daleko jako já k otázce štěpení atomu, je až s podivem, jak aktivněji prosazoval svůj znalecký názor.

Ovšem na situaci, kdy na dvoře zastavil náklaďák na jehož korbě bylo 2000 cihel, nezareagoval vůbec nikdo. Cihly jsem pochopitelně chtěl koupit, ale pouze do okamžiku, než jsem byl přehlasován, že budeme stavět z bambusu. Několikrát jsem se předchozí den ptal ženy, jestli skutečně objednávku cihel zrušila. Zařídila to tak, že tím pověřila tátu, táta zase mámu a ta pravděpodobně malou Lilien... Zkrátka došlo na typickou situaci, která se v podobných případech opakuje jako přes kopírák. Snad úplně nejhorší je, že stejně tak je tomu s  jejich "pětilétými" pohledy  a výmluvami.

A to bez výjimek na věk či postavení!

No nic, naštěstí cihly zužitkujeme při stavbě nového domku.

Mohl bych pokračovat s příklady ještě hodně dlouho, ale rozhodující není cesta, nýbrž její cíl.

Finální podoba.

Konec dobrý, všechno dobrý.

Nakonec to celé nějak dopadlo, i když z mojí původní představy, nezbylo prakticky vůbec nic. Namísto vyzděné garáže mám lehký bambusový přístřešek beze stěn, jehož podlahu pokrývá dvou centimetrový škraloup betonu.

Zmiňovat se o tom, že z přístavku vyjedu pouze za sucha a to ještě s velkými obtížemi, nemá smysl...

Základ na sucho. Táta si během třech dnů co schnul beton přeměnil plochu v odkladiště, kterým je dodnes...

Nejparadoxnější na tom všem je, že jsme garáž postavili téměř za stejné peníze, jako soused barák :).

Člověk je zkrátka nepoučitelný... :).

Tak tolik v krátkosti o tom, jak se staví ve Vietnamu.

Zpomalovací retarder.

Dodatek:

Když jsem se vrátil po třech týdnech zpátky domů, pokusil jsem se alespoň předělat nájezd k obrazu svému. Koupil jsem již zmíněný pytel cementu a za dvě hodiny bylo hotovo. Výsledek mojí snahy můžete posoudit z poslední fotografie.