Přírodní jezero BaBe - VietnamTravel

 

Západ slunce nad největším ze tří jezer.

 

 

Nechci se opakovat, protože o BaBe, největším přírodním jezeře celého Vietnamu, které je zároveň NP, jsem psal již jednou v samostatném článku . Odpustím si proto popis jeho základních informací, a dnes se spíše zaměřím na jeho blízké okolí. Zároveň se pokusím o upřesnění některých prvotních informací.

 

Jak se můžete dočíst v prvním příspěvku, v době kdy jsem ho psal, jsem měl za sebou jedinou jeho návštěvu. Od té doby se situace změnila, a jen za letošní rok, pokud se nepletu, jsem jezero, navštívil šest krát.

 

 

BaBe.

 

 

Proměnlivé počasí.

 

Kdo přijede na jezero v červenci, nebo srpnu, těžko uvěří tomu, že zde může být někdy jen lehce nad nulou. Vůbec nic tomu nenasvědčuje. Palmy, banány, tropické rostliny a džungle.

A přeci tomu tak je.

V lednu, únoru, březnu je situace naprosto odlišná. I když se na první pohled nic nemění, a obyvatele, kteří zde žijí, stále stejně natahují svoje rybářské sítě z loděk jen několik málo desítek centimetrů širokých, chlad a pára od pusy, mluví za vše.

Naopak od března se situace rychle mění. Otepluje se, a koncem dubna jsme se již koupali. Pravdou je, že se někteří koupali již v únoru, ale teplota vody byla rozhodně méně než 20°C.

V letních měsících (duben - říjen), teplota rapidně stoupá, v červenci a srpnu graduje na maximum. Minulý týden (červenec) ukazoval teploměr přes 40°C ve stínu s více jak 90% vlhkostí.

Procházet se po kopcích v podobném počasí, vyžaduje velkou dávku sebezapření. Své o tom ví dva páry z Čech, se kterými jsem v tomto počasí pěší trip absolvoval. Více o Lucii, Sašovi, Katarině a Romanovi napíši později v samostatném příspěvku.

 

 

Výhled z balkonu na jezero a jeho delty.

 

 

Nahoru do kopců...

 

Pokud není vaší prioritou koupání, a chcete poznat nepatrnou část okolí jezera, je naprosto jedno, kdy BaBe navštívíte. Naopak si možná myslím, že zimní a jarní období je pro poznávání života v přilehlých kopcích, snad možná ještě lepší. V prvé řadě není spalující vedro, ale i kopce částečně utopené v tajemné mlze jsou pastvou pro oko. V neposlední řadě hojnost ptáků a různé "havěti" z říše hmyzu, touto dobou bují paradoxně mnohem více. Domorodí lidé, a to jak lidé v těsné blízkosti jezera, tak lide etnických menšin vysoko v kopcích, finišují se svými přípravami na políčkách. Dole u hladiny jezera na polích pro rýži a zeleninu, a nahoře v mracích pro kukuřici a různé druhy trav.

 

Pokud se člověk vybaví trochou místní rýžové (kukuřičné) rượu - vodka, neměl by mít v cestě žádný jiný problém, vyrazit vstříc novým zážitkům.

 

Naopak v letních měsících, si Středoevropan musí sebou vzít několik litrů tekutin, a ještě je průběžně cestou doplňovat. Naštěstí jsou v kopcích potůčky s pitnou a nezávadnou vodou, které si i v období veder zachovávají chlad. V nejhorším případě, když není zbytí, poslouží i horká převařená voda domorodců. Osobně jsem nikdy předtím nepraktikoval tento způsob občerstvení, ale kupodivu tento způsob funguje, a možná opravdu má člověk poté menší žízeň.

 

 

 

 

Na výběr máte z několika možností. Buď se vydáte po jedné ze tří značených stezek, a nebo se vydáte do kopců sami.

V prvém případě platí pravidlo, které je typické pro celý Vietnam - pokud někam vede schodiště, betonová cestička apod., dojdete buď k památníku (v tom lepším případě), případně třeba k zesilovací věži mobilního operátora. Pokud má navíc schodiště honosné zábradlí, můžete si být takřka na 100% jistí, že dojdete k podobnému výtvoru, jaký jste mohli vídávat několik desítek let nazpátek v bývalém Československu.

Já jsem si za tu dobu co na jezero BaBe jezdím, našel (za pomocí přátel) svojí vlastní cestu - cca 8-10 km dlouhý okruh.

 

Možná hned na začátek, bych měl zmínit důležitá upozornění!

 

Pokud se člověk vydá sám "na vlastní pěst", měl by počítat s riziky, které ho mohou postihnout.

 

1.) Cesty nemají naprosto žádné značení, a jsou jedna jako druhá. Jednoduše se v nich člověk velice rychle ztratí.

2.) Neznamená, že když se jedná o NP, bude zde chodit nějaká hlídka apod. U vstupu do oblasti sedí jeden znavený důchodce, který vybere vstupné, a tím veškerá exklusivita NP končí.

3.) Osídlení v kopcích je velmi řídké (1 chýše na několik kilometrů těžkého terénu), a místní lidé neumějí ani Vietnamsky, natož English.

4.) Nikde nejde dokoupit voda, ani jiné tekutiny.

5.) I drobný úraz v prudkém kopci džunglí s hustou vegetací, může být velkým problémem. Přehřátí (byl jsem několikrát svědkem i ve své skupině), dehydratace, celková únava apod.

6.) Nespoléhat se na to, že vám někdo pomůže (spíše před vámi  uteče), nebo se naivně domnívat, že potkáte nějakého jiného turistu. Za celou dobu jsem žádného nepotkal apod.

7.) Opravdu nepodcenit svoje schopnosti, protože jinak se může cca osmihodinový trip změnit v peklo. Já sám osobně jsem cesty procházel s místním člověkem, který byl velmi znalý místním poměrům několikrát, a i nyní, když jdu po x kráte, mám občas problémy. Ono se v lese všechno strašně rychle mění. Vše roste a zarůstá tak rychle, že i jeden měsíc absence, je hodně dlouhá doba.

 

 

 

 

Trip, který chodím já se svými klienty.

 

Zažínáme u jezera, v jehož těsné blízkosti (10-20 metrů) jsme ubytováni v rodinném "penzionku" u rodiny mých přátel. Je to typická dřevěná patrová stavba na odlehlém místě. Dům je z jedné strany obklopen deltou jezera, a z druhé strany džunglí. Z balkonu, který je napříč celého domu, je výhled na jezero samotné, ale i na kopce, které ho obepínají. Panuje zde naprostý klid, s více než přátelskou rodinnou atmosférou.

Tohle samo o sobě, je úžasná relaxace.

Přejdeme říčku a pokračujeme údolím mezi rýžovými políčky. První, a zároveň poslední vesnička, následně přejít (přebrodit) několik slepých ramen jezera, a pak už hurá do spárů džungle.

 

 

U místních v kopcích.

S nadmořskou výškou ubývají rifle, a přibývají kroje...

 

 

Tohle je asi nejnáročnější úsek. Stoupáme od hladiny (cca 400 m.n.m), do jednoho kilometru. Cesta je poměrně příkrá, ale krásná. Mohutné stromy, na kterých v jarních měsících kvetou orchideje, bujná vegetace s pestrými květy, motýli, brouci, ptáci... . To vše doprovázeno všemožnými skřeky a zvuky.

Stoupáme po vyšlapané cestičce, která je zároveň jedinou přístupovou cestou k obydlí, které je na hřebenu. Toto místo je víceméně pokaždé alespoň částečně potopené v mracích.

Tentokráte máme štěstí, je stoprocentní azuro.

 

 

Spát se dá různě...

 

 

Nahoře stojí dřevěný primitivní domeček ukrytý mezi stromy. Ano tady bydlí lidé Hmong. K nejbližší civilizaci je to několik hodin chůze. Žijí tak, jak nejspíše žili jejich předci, a předci jejich předků. Nemají zhola nic. Otevřené ohniště uprostřed jediné místnosti, a v něm nikdy nekončící oheň, nebo alespoň doutnající klacek.

 

Živí se pěstováním kukuřice, sběrem stromové kůry, kořenů, bylinami, výrobou provazů (jak z lián, tak z koňské kůže) apod. .

 

Bohužel k mé smůle, neznají místní jazyk. I když se snažím naučit alespoň základy hmonštiny, delší konverzace je prakticky nemožná. Drobných hlasových liancí, kterými se lidé stejného etnika od sebe odlišují je tolik, že s tím mají problémy i sami mezi sebou. Nicméně něco málo umím, a to musí stačit. Většinou mám štěstí, a někdo přeci jenom trochu vietnamsky mluví.

 

 

Kolo k zavlažování rýžového pole.

 

 

Pokračujeme ještě výše dále po hřebenu. Tentokrát po rýži není ani památky. Její místo na políčkách vystřídala kukuřice. I v této nadmořské výšce a bonitě půdy, má dobré tři metry výšku. Jestli je v džungli dusno, tak v kukuřičném poli je dvojnásobné. Přejít sto, možná dvě stě metrů tímto porostem, se rovná kilometru lesem.

 

 

 

 

Další kousek lesa a před námi se otevírá první hluboké údolí s rýžovými terasami. Tohle je podle mě snad nejhezčí výhled na celém úseku. Jsou samozřejmě i jiné, neméně působivé, ale tohle místo mám jednoduše nejraději. Je čas na další přestávku na občerstvení. Kocháme se pohledem, někteří z nás pokuřují, jiní bojují sami ze sebou, ale všichni se kocháme pohledem. Pokaždé se mi na tomto místě vybaví věta z trilogie filmů o rodině Homolkových - "....Táto podívej, to jsou panorámata..."

 

 

 

 

Nejsme ještě ani v polovině cesty. Klesáme do údolí a navštěvujeme další z chaloupek. Jako kdyby té první z oka vypadla. Všechno je téměř stejné. Tato rodina, na rozdíl od té předchozí, nepěstuje pouze kukuřici, ale i horskou rýži. Jsme opět o několik stovek metrů níže, a možná právě proto, je zde více vody, která je pro pěstování rýže naprosto nezbytná. Před domem stojí stroj, který slouží na mletí kukuřičných semen. Tahle rodina zpracovává produkci kukuřice lidem z širokého okolí. Stroj není nic jiného, než dva kulaté ploché kameny, a dřevěné táhlo zavěšené na provazu. Celé to funguje na jednoduchém principu tření a drcení.

Pozn. Stroj můžete vidět za provozu na mém videu Severní Vietnam - vietnamsko čínská hranice.

 

 

Žena Hmong.

pozn. Fleky na krku měly všechny ženy.

Prý se jednalo o nějakou nemoc, ale víc jsem nebyl schopen díky jazykové barieře zjistit.

 

 

Potřetí opět stoupáme, na jeden z vrcholů kopců v okolí jezera BaBe. Procházíme bambusovým lesem, kde pokaždé pracují ženy, které se živí kácením bambusových kmenů. Bambus se podobně jako rýže používá ke všemu. Od párátek na zuby počínaje, přes krovy, až po rozvod vody (potrubí). Mladé bambusové výrůstky (takové jehlany s 5-10 cm základnou) jsou výtečnou pochutinou k přípravě různých pokrmů. Z rýže se dokonce vyrábějí mj. i nanuky.

 

 

 

 

Klesáme pomalu po vrstevnicích zpátky dolů k jezerům. Při jednom z ramen přicházíme ke břehu nejmenšího ze tří jezer. Podle mého názoru je toto jezero nejkrásnější. Není to klasická "nekonečná" vodní hladina. Je to spíše takový velký rybník s křišťálově čistou vodou. Jeho hloubka klesá pomalu, a několik desítek metrů není větší než nějaké dva metry. Nasedáme do připravené lodičky, kde můžeme konečně odpočinout. K dokonalému uvolnění značně napomáhá i pohled do tohoto přírodního akvária. Dlouhé minuty jízdy je vidět na dno, kde plavou z našeho pohledu akvarijní rybičky. Z pohledu místních, večeře. Podobně jsou na tom i rostliny,  které známe z obchodů, nesoucích název AQUATERA.

 

 

 

 

Čtyři hodiny se proplétáme kanály, přejíždíme druhým jezerem, abychom se nakonec dostali na samý konec. Vystupujeme a pěší chůzí přibližně po jednom kilometru přicházíme k vodopádu. No vodopád je možná trochu silné slovo. Spíše možná kaskáda by bylo příhodnější slovo.

Zde je první možnost něco malého nakoupit. Jsou zde dva malé domácí obchůdky, kde se dají za patřičný příplatek doplnit tekutiny, případně něco malého k snědku.

 

 

 

 

Proplouváním mělkými rameny propojujících jednotlivá jezera, je bez přehánění, na co se koukat. Všude se něco děje. Velice úzké a dlouhé lodičky (30 cm šířka a 5 m délka), vydlabané z jednoho kusu dřeva, jsou jediným dopravním prostředkem místních obyvatel. Jezdí se na nich ve stoje, kdy ten co řídí (pádluje) stojí vzadu. Kdo si vyzkoušel jenom se dostat po čtyřech na tuhle loďku, ví své. Dřevo neskutečně klouže, a je to celé tak vachrlatý, že se na loď (pokud není alespoň z 50% na břehu), nemá normální člověk šanci dostat. Natož se na ní postavit.

Místní jsou schopni na této lodi převážet motorku, odstěhovat veškerý majetek, a samozřejmě lovit s oštěpem ryby, natahovat sítě, případně lovit sladkovodní krevety.

 

 

 

 

Blíží se pátá hodina odpolední, a slunce klesá pomalu za obzor. Vše dostává úžasně teplou a zlatavou barvu, kterou dokáže vykouzlit pouze zapadající slunce. Pravý čas pro fotografování. Teplota mírně klesá a začínají se objevovat ptáci. Ledňáčci, volavky, a mnoho dalších druhů. Nastává jejich čas - čas lovu.

Pokaždé lituji, že nemám již svůj teleobjektiv Canon 500 f4 IS. Vlastně dnes jsem v situaci, že nemám žádný foťák :). Všechny tyhle fotografie, jsem pořídil kamarádovou zapůjčenou zrcadlovkou Sony Alfa 550.

No nic, alespoň se kochám pohledem....

 

 

 

 

Přijíždíme na hlavní, a zároveň největší jezero, které je oproti předchozím dvěma poměrně rozlehlé. Hladina je smaragdově zelená, a jeho střed protíná třpytivá červenozlatá čára. Připomíná mi to hořící brzdnou stopu letadla, které jako by brzdilo, aby nenarazilo do jednoho z kopců. Není to ovšem letadlo co má tento efekt na svědomí, nýbrž rudá koule jmenující se slunce.

Břehy jsou kolem dokola obestoupeny vysokými a příkrými skalami, porostlé bujnou vegetací. V nejvyšších korunách stromů hledáme opice, čí Alexandry Čínské.

Dnes bohužel bez úspěchu, ale občas se zadaří...

 

 

 

 

Nevadí. Užíváme si koupání z lodě. Teplota vody je kolem 30°C.

Slunce pomalu zapadá za kopce, a na druhé straně již několik minut svítí nedočkavý měsíc. Zvuk okolních lesů přidává na obrátkách. Zatímco většina okolního života usíná, les se probouzí.

 

 

 

 

Posledních pár stovek metrů a jsme u cíle. Přirážíme vypínáme motor, a nás čeká tento den posledních několik málo kroků k domu, kde jsme ubytováni.

Pak už to jde rychle.

Osprchovat, a rychle na večeři, kterou pro nás paní domu připravila. Místní, v převážné většině dravé ryby, jsou opravdu vynikající.

 

 

Vodopád - kaskáda.

 

 

Je konec další dne. Dne náročného, ale krásného. Alespoň se na tom všichni klienti na balkoně při pivu, a při pohledu na oblohu plnou hvězd, prozatím vždy shodli. A vůbec nikomu v danou chvíli nevadí, že zde není žádné kulturní vyžití, ani bary, či restaurace.

V devět hodin většinou všichni spí jak mimina...

A to jeden z hlavních důvodů, proč tohle všechno dělám 

 

spokojenost klientů.

 

Jen málo co se vyrovná tomu, než když vám při loučeni stiskne ruku člověk, se kterým jste strávili několik dní, a vysloví onu kouzelnou větičku...

 

"...díky moc, bylo to super..." .

 

 

Jedna z jeskyní v NP BaBe.

 

 

Něco málo z hospodářských zvířat.

Prasátko

 

 

a koník.