Moje hospitalizace v nemocnici - VietnamTravel

Před měsícem jsem se na sociální síti zmínil o tom, že ležím v nemocnici. Následoval příval povzbuzujících zpráv a emailů, které v drtivé většině končily stejnou otázkou - co se mi stalo.

Tímto bych upřímně rád všem poděkoval!

Odpovídat na desítky dotazů by znamenalo prakticky přeposílat jeden a ten samý text. Namísto toho jsem zvolil variantu veřejného příspěvku na web, protože se domnívám, že několik málo postřehů z nemocničního prostředí by mohlo zajímat i ostatní návštěvníky www.vietnamtravel.cz

Jak to celé začalo.

Vracel jsem se s klienty ze severu do provinčního města Ha Giang. Ubytovali jsme se, a protože zbývala ještě dobrá hodina a půl do setmění, zajel jsem umýt auto. Vše by proběhlo bez sebemenších problémů, kdybych nenechal "odbahnit" motorový prostor. Voda se dostala tam, kam neměla. Krátce po vyjetí z myčky se kromě typických "přískoků" (motor chvíli do vyschnutí cuká) také rozsvítila kontrolka dobíjení.

 Tři dny v horách bylo poměrně chladno a déšť.

Následný den ráno jsme pokračovali směr Hanoi a rozsvícená kontrolka byla naším společníkem. Nicméně auto jelo. Při jedné ze zastávek jsem Toyotu zajel proměřit do dílny. Závada se nachází údajně v baterii. Dobrá. Koupil jsem novou baterii a pokračovali jsme dál. Dvacet kilometrů bylo všechno v pořádku, ale pak se zase kontrolka rozsvítila.

Vzhledem k tomu, že bylo sobotní odpoledne a na neděli jsme měli naplánovaný přejezd do Halong Bay, rýsoval se celkem problém.

Nedalo se nic dělat, museli jsme trochu pozměnit plán. Namísto do Hanoe jsme jeli k nám domů do Thai Nguyen. Tam byla největší šance, že se auto podaří přes noc opravit. Známý opravář, který byl ochotný auto v sobotu večer opravit, proměřil elektroinstalaci a sdělil novou diagnózu.

Alternátor, do kterého se dostala voda a on namísto 14 V dával o 3 V více (jestli jsem to dobře pochopil). Pokud ho nevyměním, během dalších sto kilometrů uvařím, a tím pádem zničím, novou baterii.

Dobře, vyměníme alternátor a je to vyřešené. Jenže jiný alternátor nebyl. Máme počkat do pondělí. Ovšem tato varianta v žádném případě nepřipadala v úvahu. Po delší době jsem nakonec opraváře přemluvil, že přes noc alternátor převineme.

S klienty jsem mezitím zajel TAXI na večeři, a krátce po 22 hod. jsem byl zpátky na dílně. Celou noc lilo jako z konve a ve dvě hodiny ráno vypadl proud. V ten okamžik bylo dopracováno, a během čekání, jsme mohli jít spát.

Malá poznámka, aby nedošlo k nepochopení. Pod slovem dílna si představte něco mezi kůlnou a sklepem s hliněnou podlahou, která během dne slouží jako opravna a malá prodejna smíšeného zboží. Naopak večer slouží jako kuchyně, obývací pokoj a ložnice v jednom.

Na manželské posteli spala opravářova manželka se dvěma dětmi. Tím jsme byli všichni tři (tolik nás opravovalo) vzít zavděk několika prkny sloužících jako poobědová postel pro zaměstnance.

Tam se to stalo. Během spánku mě štípl, možná kousl do zadku pavouk.  

V pět hodin ráno proud opět naskočil a v sedm hodin jsme úspěšně opravu dokončili. Jel jsem se domů vysprchovat zabalit věci na 14 dní a v 8 hod. jsem byl pro klienty na hotelu. Už během sprchování jsem si všiml lehce zarudlé boule na pravé půlce sedací části těla, která sice svědila, ale nebolela. Zdůvodnil jsem si to tím, že mě pravděpodobně mě něco štíplo a víc to neřešil.

Jenže opak byl pravdou.

Týden v horečkách.

Pět hodin jízdy do Halong Bay proběhlo bez problémů, i když je pravdou, že posledních cca 100 km jsem nevěděl jak si jen sednout. Zadek pálil a začínal bolet. Přes noc se situace o hodně zhoršila. Ráno jsem měl horečku a bral si první Brufen. Na lodi jsem víceméně pouze polehával a spal. Zdravotnímu stavu nepomohl (spíše ho ještě zhoršil) můj nápad vykoupat se a tím postižené místo vydesinfikovat. Další Brufeny. Druhá noc na Halong Bay byla ještě horší než ta předchozí. Přitvrdila jak bolest, tak horečka. Brufeny v dávce dva každé tři hodiny, slivovice, a všelijaké mastě, nezabírali. Následující den a noc to samé jen ještě větší horečka.

Čekal nás přejezd zpátky do Hanoe.

Můj zdravotní stav se rapidně zhoršoval. Na sedačce v autě jsem v jedné poloze vydržel sedět sotva pár vteřin. Vedro nad 40°C mojí situaci moc nepomáhalo, nicméně do Hanoe jsme dojeli.

Ubytovali jsme se a já šel spát. Měl jsem před sebou jednu z nejhorších nocí mého života. Horečka se stále více stupňovala. Postižené místo bylo tvrdé jako kámen. Přidal se výtok, který neskutečně pálil. To vše spojené s ohromnou bolestí. 

Ráno na šestou jsme byli domluveni, že půjdeme fotit ranní život hlavního města. Na recepci jsem byl první. Ovšem na to abych zdolal pět pater, jsem potřeboval dvacet minut, a na každém mezi patře přestávku. Snad ještě nikdy jsem se tak nezpotil. Vypadal jsem, jako kdybych právě vylezl ze sprchy. Krátce po šesté se jako jediný dostavil Dan (jeden ze tří účastníků). Při pohledu na mě mu bylo hned jasné, že z focení nic nebude. Okamžitě prý musím do nemocnice. Omluvil jsem se a nechal pozdravovat zbývající členy skupiny. Ještě štěstí, že byl poslední den tripu, protože jinak vážně netuším, jak bych situaci vyřešil.

Ono se snadno řekne do nemocnice, ale když má člověk auto které není kde zaparkovat, a zároveň pokud nemá někoho, kdo se o něj v nemocnici postará...  Není to tak jednoduché.

Na jízdu domů do Thai Nguyen jsem si netroufal, ale auto někdo domů dovézt musel. Zavolal jsem ženě, aby za mnou přijela a jela se mnou zpátky domů. Huong byla na hotelu za necelé dvě hodiny. Což mi mimochodem do dneška není jasné, jak dokázala. Devět hodin ráno a slunce tak vražedně pálilo, že jsem volil na slabých 500-600 m k zaparkovanému autu vzít TAXI. Jednoduše bych to nedošel.

Cesta domů bylo jedním slovem peklo. Vzdálenost, kterou jezdím hodinu a půl, jsme jeli s množstvím zastávek pět hodin! Přičemž jsem za oněch pět hodin vypil litry vody, Coly a Ice Tea. Po příjezdu domů jsem byl v takovém stavu, že jsem ani nevylezl z auta. Nevím, co mě to napadlo, ale sklopil jsem sedačku a chtěl spát. V rozpáleném autě zaparkované na slunci, se jednalo o naprostou pitomost. Huong s tchyní mě nějakým způsobem odtáhli domů do postele. Manželka začala balit do nemocnice a šla domlouvat další potřebné věci s mámou. Mezitím co byla Huong pryč, jsem se dosoukal do koupelny na záchod. Tam jsem sebou sekl o dlaždice na podlaze a začal zvracet všechno to, co jsem cestou domů vypil.

Pak nevím nic.

Probral jsem se, až na mě vylili kýbl vody. Následoval rychlý sled událostí - TAXI směr špitál.

Nemocnice.

Vstupní hala a přilehlé nádvoří připomíná všechno možné, jen ne špitál. Stovky lidí, kteří se neustále přetlačují, překřikují. Do všeho toho chaosu desítky stojících, polehávajících či ležících čekatelů na příjem. Vše potřebné vyřizovala manželka. To obnáší protlačit se k okýnku, kde se přerozděluje kdo do jaké ordinace s daným zaměřením půjde. Zároveň se také na tomto místě platí první vstupní poplatek. Pokud má člověk vyřízené výše popsané, čeká na něj neméně náročný úkol. Doslova se prorvat do ordinace.

Všechny tyhle úkony se nám podařilo vyřídit až neskutečně rychle.

Stojím v místnosti 2 x 3 metry kde je pouze jednoduché lehátko a stůl, za nímž sedí doktor a nějaká paní zapisovatelka. Dále je v místnosti sestra, vykonávající pokyny lékaře. Jsem vyzván, abych ukázal, s čím jsem to za nimi přišel. Otáčím se zády k doktorovi (potažmo všem v ordinaci), a stahuji kalhoty.

Doktor začal slovy, která by se dala volně přeložit jako naše "pane Bože". Druhou větu nestačil doříct. Dveře do ordinace totiž neodolaly tlaku lidí, který na ně byl z chodby vyvíjen. Rozlétly a v ordinaci nás bylo v ten okamžik o dobrých dvacet lidí víc. Naproti všem nově příchozím a lidem na chodbě stojím já s kalhoty staženými ke kolenům.  Po vytlačení lidí zpátky na chodbu (sestra zároveň vykonává práci security), dostávám pod paždí teploměr. Mezitím než je známa teplota jsem zvážen (pozn. za 2 týdny jsem zhubl o 6 kg).

Rtuť teploměru se vyšplhala na 43,6°C, což bylo dost i na sestru, která opakuje stejnou větu jako před několika minutami pan doktor. Doktor dává pokyn k okamžité hospitalizaci. Nemohl to myslet úplně tak doslovně, protože slůvko okamžitě znamenalo zaprvé vyplnit kartu, zadruhé založit sešit (do něj se zapisují úkony během pobytu) a konečně zatřetí to hlavní.  Zaplatit milion za vstupní vyšetření a složení kauce (cca 50 % celkových nákladů). V neposlední řadě 25 USD zálohu na elektronickou kartu k výtahu. Karta sice není povinná, ale pokud si nechce obslužný personál z rodiny (ten kdo se o pacienta stará, obstarává mu jídlo, vodí ho na záchod, po vyšetřeních či veze na operační sál atd.) uhnat infarkt, je více než výhodná. Ono se v nemocnici musí neustále někam běhat, něco shánět, někoho přemlouvat atd..

Opakoval bych se, kdybych znova psal, co obnášela cesta výtahem na pokoj. Prakticky to samé co celou dobu před tím. Po příjezdu výtahu do něj nastupuje vyjma nás dalších x lidí. Zase vytlačování, křik, přemlouvání, vysvětlování a nakonec výhrůžky. Minuty se vlečou a vůbec a přiznávám, že v danou chvíli jsem si myslel, že je to můj konec. Mezitím co jsme jeli výtahem, vyběhla Huong po schodech a zakoupila propůjčení matrace, deky a dalších pár drobností nezbytných k hospitalizaci.

Na pokoji je osm postelí a odhadem nás vítá tak třicet lidí. Panuje zde hrozný smrad a vedro. Mě jsou tyhle detaily naprosto lhostejný.

 Sešit založený při příjmu.

Nesmím zapomenout pochválit personál, protože během chvilky je jich u mé postele hned pět doktorů (možná ne všichni byli doktoři) a tři sestry. Zatímco se doktoři radí co se mnou, setry mi provádějí standardní úkony jako je odběr krve, měří teplotu, zavádějí kapačky a pravděpodobně ještě nějaké další, které si již nevybavuji. Na závěr pan primář sděluje, že budu dostávat kapačky a léky proti bolesti a tvorbě hnisu.  Dále pak (až dojde ke snížení teploty) provedou drobný chirurgický zákrok, při kterém místo hloubkově vyčistí a odstraní odumřelou tkáň.

Tolik k usnesení konsilia.

Následujících devět dní jsem strávil na výše popsaném pokoji. Každý den, tak jak už to v nemocnici chodí, probíhal víceméně stejně.

V bodech by se popsat následovně.

1) 7-9 hod. vizita.

2) 10-? Převaz a čištění rány. Dle toho kdy na člověka přijde řada, ovšem max. do 16 hod. protože pak drtivá personálu odchází domů. Tady se nemohu nezmínit o mé první návštěvě na kterou jen tak rychle nezapomenu. Trochu naivně jsem se domníval, že vejdu do ordinace, tam mi potřou zadek desinfekcí, přiloží gázu a dají náplast. Skutečnost byla taková, že jsem stál na chodbě ve frontě více jak dvě hodiny (podotýkám, že jsem měl stále teploty nad 40°C). Podlamovaly se mi malátností a bolestí nohy. Všichni společně jsme se poloprosklenými a zároveň polorozpadlými dveřmi dívali, na zákroky pacientů před námi. Jejich sténání, ale i samotný pohled na to co člověka čeká, je motivace k nezaplacení. Po vstoupení do místnosti jsem si připadal spíše než v ordinaci jako na pitevně. Prázdná vykachličkovaná místnost s nerezovým stolem a jednou kovovou židlí. Dále jeden zcela zrezivělý malý stolek, na němž bylo veškeré náčiní a roztoky potřebné k zákroku. Odpadkový koš, z něhož přepadávaly zkrvavělé tampony, byl posledním kusem vybavení ordinace. O zpříjemnění depresivního pocitu se postaral čínský mobil "rasa" (to byl pan zřízenec, který ošetření prováděl) vyřvávající jeden z vietnamských hitů za druhým. Nutno podotknout, že díky prázdné místnosti byla akustika parádní. Odmítl jsem si lehnout na nerezový stůl, na kterém byla v různém stádiu zaschnutí krev. To jsem neměl dělat, protože to co jsem zažil o pár minut později, bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Člověk v kraťasech a triku, přes které měl rozepnutý šedo - červený (šedá-špína, červená-krev) bílý plášť, si nejspíše špatně přečetl pokyny doktora. Pustil se hned první den a bez umrtvení do hloubkového čištění a odstraňování tkáně osobně sám. Promačkával jsem bolestí hrany stolu. Nevím, jak dlouho zákrok trval, ale jednou vím jistě. Takovou bolest jsem nezažil!

PS: Druhý den jsem si při vizitě doktory postěžoval. Následující dny se k mojí osobě choval personál při čištění podstatně lépe. :)

3) Kapačky, kapačky a zase kapačky. Původní plán byl první tři dny dvě po dvou hodinách, zbytek dnů po čtyřech hodinách. Bohužel se nedařilo ani za pět dní srazit mojí tělesnou teplotu pod 39°C, a tak jsem dostával po celou dobu (5 dnů) dvě kapačky po dvou hodinách, a zbytek dní jednu kapačku po čtyřech hodinách. Na pokoji bylo kromě dospělých lidí také několik dětí různého věku. Děti si hráli, přičemž mi dvakrát vytrhli hadičky z ruky. Tento drobný zádrhel ovšem znamenal sehnat někde sestru. Respektive zavolat jí telefonem a čekat. Než sestra dorazila, kapačky vykapaly na zem. Louži roztoku spoluosazenstvo pokoje roztahalo na botách po celém pokoji. Zaschlé "bahýnko" na podlaze je tam možná dodnes.

Pokoj na kterém jsem ležel byl zároveň pokojem kouzelným. Třikrát denně se např. proměňoval v kuchyni, a následně se mžiku přeměnil v závodní jídelnu. Naopak v podvečer se pokoj přeměnil v koupelnu, prádelnu a sušárnu v jednom. Abychom se nenudili, a zároveň aby bylo postaráno o zábavu, od šesti do půlnoci běžela televize. Televize měla jednu výhodu. Mumraj na pokoji víceméně ustal a všichni s otevřenou pusou sledovali TV. Ovšem vyřvávající debilní korejko - čínské seriály dabované jedním člověkem stály opravdu za to... Hrůza!

4) V 17.30 poslední kapačky (přes noc jsem se nedostával) a léky. Celkem příjemně mě překvapilo, že se také podepisoval sestrám denní výkaz práce. Jedná se o papír A4, kde jsou napsané všechny léky a úkony za daný den (včetně teploměru, klíče od WC atd.). Proč tomu tak bylo, mi došlo při placení na konci pobytu v nemocnici.

Osmý den jsem podstoupil (již podruhé ovšem tentokrát s umrtvením) výše zmiňovaný zákrok. Rozřezali můj zadek takovým způsobem, že ho do dneška ještě nemám stoprocentně zahojený. :)

Desátý den byl dnem, na který jsem se moc těšil.

Propuštění!

Ráno po vizitě jsem prošel závěrečným vyšetřením, a následném zapsáním všeho do několika formulářů, které jsem musel podepsat. Mimo jiné zapsali také vše ohledně mého zdravotního stavu do sešitu, který jsem dostal první den. Propouštěcí den byl zároveň dnem úředním. Nekonečná fronta před účtárnou, kde se doplácel zbytek peněz. Zároveň na témže místě byly ženě navráceny osobní doklady sloužící údajně jako jistina.

Byl jsem sice teoreticky propuštěn v půl deváté ráno, ale ve skutečnosti jsme opustili nemocnici někdy kolem třetí hodiny odpolední.

 Při druhém pobytu to byl hotový Hilton.

Dva dny doma bylo vše v pořádku a já vzorně prováděl všechny požadované instrukce. To obnášelo 2 x denně desinfekci rány plus 8 léků. Třetí den v podvečer jsem dostal teplotu těsně nad 41 °C, která se během noci ještě mírně zvýšila. Ráno jsme jeli opět do špitálu. Ovšem tentokrát to byla úplně jiná káva. Dostal jsem možnost za 450 tisíc VND (cca 20 USD) na den dostat samostatný pokoj se dvěma postelemi, klimatizací, TV, internetem a vlastním sociálním zařízením. Můj druhý pobyt trval čtyři dny. Během této doby jsem ještě jednou podstoupil chirurgický čistící zákrok a vysál dalších pár desítek kapaček.

V nemocnici jsem strávil celkově 12 dnů s celkovými náklady 14mil. VND (něco málo pod 700 USD).

 Faktura z druhého pobytu. 

PS: Až teď jsem si všiml, že mě byl mj. udělán test za 5 USD na HIV. A byl negativní!!! Super :)

Závěrem.

Tímto příspěvkem jsem ani v nejmenším neznevažoval, potažmo neposmíval se, místnímu stavu zdravotnické péče. Ještě jednou podotýkám, že jsem ležel v krajské nemocnici mého trvalého pobytu (v jiné krajské nemocnici by mě asi nepřijali). V mezinárodních nemocnicích v Hanoi, Saigonu, Danang... bude situace pravděpodobně mnohem lepší, ale domnívám se, že bude vykoupená trochu vyššími náklady.

Nebýt této nemocnice, doktorů, sester a jejich péče, s velkou pravděpodobností jsem tyto řádky nepsal. To nemyslím jako žert, nýbrž jako fakt, který mi byl při propuštění primářem sdělen. Konstatoval, že kousnutí pavouka bylo toxické a vyvolalo otravu. Svým přístupem jsem to nechal dojít tak daleko, že pokud by nedošlo k hospitalizaci, s největší pravděpodobnostní by v následujících 24 hod. došlo k sepsi, otravě a kdoví co ještě...

To by asi byla konečná...!

Tímto bych rád personálu nemocnice alespoň symbolicky poděkoval (v reálu jsem jim byl poděkovat také).