Nabouraný - VietnamTravel

Ubytoval jsem klienty v centru Hanoe, a protože tam není parkování, musel jsem jet přespat (jako ostatně pokaždé) na okraj města. Ráno jsem přišel k autu a koukám, že za mnou stojí další auto. Na tom není celkem nic divného. Řidiči přijíždějící později a stojící v druhé řadě, musejí nechávat na recepci klíče. To je kvůli tomu, aby je nemusela obsluha hotelu budit kdyby chtěl ráno někdo odjet před nimi.

Přesně to byl můj případ.
Ráno přicházím na recepci s více jak dvou hodinovým předstihem. Jednak si chci v klidu vypít čaj, a také proto, abych byl včas pro klienty. Může Vám možná připadat časová rezerva trochu přehnaná, ale ač jsem od hotelu klientů v centru vzálený vzdušnou čarou slabé 2km (po silnici dejme tomu 3-4km) v ranní špičce  to obnáší min. hodinu strávenou v koloně.
Mezitím co si vařím vodu na čaj, recepční a zároveň můj dobrý známý, usedá za volant černého Isuzu stojícího za mnou aby přeparkoval. Startuje, dává zpátečku a rozjíždí se do krátkého, nicméně poměrně prudkého kopečku na hlavní silnici. Musím uznat, že se opravdu z hotelu špatně vyjíždí. Jednak studený motor, ale především není vidět. Po silnici plyne řeka motorek, které zajímá všechno možné jen ne to, že někdo couvá do míst kam vůbec nemůže vidět. Takže to obnáší couvat stále s jednou nohou na spojce a pomaloučku vjíždět do nekončícího proudu tisíců motorek.
Asi všechno tohle recepční dělal, ale zapoměl na jednu věc. A to že když vymáčkne spojku, tak se mu auto v kopci zcela logicky rozjede na opačnou stranu než chce jet - dolů. Bohužel ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Zazmatkoval a na cca 8m auto nabralo na rychlosti a prásk. Za zlomek sekundy Isuzu políbilo masivní hák přišroubovaným na železním nárazníku mého Landcruseru. Toyota se jen mírně zhoupla. Tento pohyb mě vyrušil z čajového dýchánku. Vyšel jsem ven a nestačil jsem se divit. Ještě štěstí, že mám na autě rezervu, protože jinak bych měl odřený lak na zadních dveří. Řidič Isuzu se ani neobtěžoval podívat co způsobil a v momentě se znovu rozvítila bílá couvací světla. Podruhé vycouval na horizont a opět se rozjel směrem k mému autu. Zase rána.

Rozesmál jsem se.

Stejně tak se rozesmálo Isuzu, kterému se druhou ránou rožklebila haubna do tvaru připomínající úsměv od ucha k uchu. Druhý polibek donutil recepčního vylezt z auta. Stáli jsme tam vedle sebe jako dva pitomci. Já se usmíval zatímco on se zamyšleně drbal za uchem podobně jako dva odbornci ve filmu Pat a Mat. Znovu nasedl do auta a jako přes kopírák zopakoval náraz potřetí. Tentokrát se k vyboulené haubně přidal vylomený přední nárazník, vypadlý světlomet, pomuchlané blatníky a proražený chladič.
Nenašel jsem odvahu dívat se na repete počtvrté a možná i popáté!
Jednak mě bylo líto auta, ale především mě tlačil čas. V neposlední řadě vytékající voda z chladiče předznamenávala že nám již moc pokusů nezbývá. Skočil jsem do černého auta a během minuty jsem byl přeparkovaný vedle Toyoty. Jenže místo kam jsem auto přeparkovával bylo přímo proti vchodu do hotelu.

Co čert nechtěl byl to pech.

Právě v onu chvíli se ve vchodu objevil rozespalý majitel černého Isuzu. Byli jsme sotva tři metry od sebe. Naštěstí nás dělilo přední sklo. Těch pár sekund co jsme na sebe koukali bylo celkem dlouhých. Pak mu to došlo - evidentně se nejednalo o špatný sen, nýbrž o jeho zničené auto. Nemluvě o tom, že za volantem seděl nějaký bílý kretén. Jeho hladce učesané vlasy na patku se zježili podobně jako panu faráři ve Slunce seno. Narozdíl od něj naštěstí vietnamci zůstal hlas původní. To jsem poznal o pár sekund později. Řval jako když ho na nože berou.
V klidu (no moc v klidu ne) jsem vystoupil z auta a marně se pokoušel zahouchnout dveře. To se mi díky pokřivénému blatníku nepodařilo. Tento můj nešťastný počin byl pro vietnamce zřejmě poslední kapkou. Z ruky mu vypadl kufřík a jako mávnutím kouzelného proutku jsem se stal nechtěným světkem přeměny člověka v šelmu. Kde byl v onen okamžik recepční netuším.

Neměl jsem sebemenší zájem čekat jak to celé dopadne.
Než ke mě stačil přiskočit, vyhrnul jsem ze sebe jak celá situace vznikla.
Evidentně jsem pána vysvětlením ve vietnamštině zaskočil. Omluvil se a opět stál přede mnou galantní úředník s otázkou kde je ten co to způsobil.
Pokrčil jsem rameny se slovy před minutou tu byl. ¨
Byl ale už není.
Nemuseli jsme ho hledat dlouho. Mezitím co jsem přeparkovával auto pravděpodobně recepční zahlédl ve dveřích majitele jemuž škodu způsobil. Nelenil a proplížil se za Toyotou zpátky do recepce, kde nyní stál za pultem a předstíral že se nic nestalo. Při tom se koukal jak se v podobných případech tváří většina vietnamců. Jako malé dítě z mateřské školky.

Přesněji řečeno jako debil (myšleno výraz ve tváři vs věk).
Recepční s klidem angličana klientovi sdělil, že zavolají policii k prošetření. S tím majitel vozu pochopitelně souhlasil. Já jsem měl figurovat jako svědek. Problém byl pouze v tom, že jsem bezpodmínečně musel vyzvednout klienty na hotelu a zároveň nás čekal dopolední přejezd do Halong Bay. Při pomyšlení o rychlosti práce policie jsem se orosil. Bylo mě naprosto jasné, že mám na zbytek dne o program postaráno.
To vůbec nepřipadá v úvahu oponuji a vysvětluji proč.

Co je mi do toho, že někdo neumí řídit. Navíc na mém autě žádná škoda nevznikla.

To byla svatá pravda, protože na kompletní zahlazení stop u Toyoty stačilo cca půl spreje matné černé barvy označní A212 za necelý dolar a pět minut práce zkušeného lakýrníka (tím skromně myslím sebe).
Ač mohly moje argumenty o časové vytíženosti vyznívat sebepřesvětčivěji, s velkou pravděpodobností bych musel zřejmě čekat na příjezd policie.

Kdyby se ovšem rapidně nezměnila situace.

Bylo zcela zřejmé, že si byl recepční moc dobře vědom esa v rukávu. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit jeho naprostý klid.
Tou změnou byla nějaká dáma středních let, která strávila na pokoji poškozeného min. část noci, a která právě scházela po schodišti do garáže k zaparkovanému motocyklu.

Bylo nad nebe jasné, že se nejednalo o poškozeného choť.

Skutečná manželka byla v dannou chvíli pravděpodobně někde na cestě s dětmi do školy. Nebo tak něco... 

Za několik málo sekund bylo stejně tak jasné, že poslední kdo by chtěl volat policii, byl poškozený.

Jak to celé dopadlo netuším, protože jsem odjel pro své klienty.
Lze se s velkou pravděpodobností blížící se jistotě domnívat, že pro klienta a poškozeného v jedné osobě, dopadlo vše celkem špatně. Minimálně hodně draze.
Co si asi vezme na klukovi s měsíčním příjmem slabých 150 USD?

Asi nic moc!

Tak to tady zkrátka chodí...

Osobně jsem moc rád, že jsem tenkrát nepřijel později a nestál v druhé řadě.
Pokaždé když dávám na recepci klíče, tak mě prolétné hlavou tato loňská příhoda.

Útěchou mi může být fakt, že pokud mám Lancruisera, tak moc aut šanci nemá... :)