Mramorové hory - druhá návštěva - VietnamTravel

Více jak po roce, jsem podruhé navštívil skupinu sedmi skal, nesoucí název Mramorové hory.  V jednom z pradávných příspěvků, jsem se tomuto místu věnoval trochu důkladněji - Mramorové hory.

Ve článku jsem se mimo jiné zmínil o tom, že pokud bych se měl někdy v budoucnu rozhodovat, zda místo podruhé navštívit, s největší pravděpodobností bych zvažoval. Na těchto slovech se nic nemění, ani po roce.

K Mramorovým horám jsem se podruhé dostal "jako slepý k houslím". Lépe řečeno, autobus, kterým jsme se vraceli z Nha Trang do Da Nang měl mezizastávku. První více jak dvouhodinovou ve městě Hoi An, a druhou právě zde u mramorových hor.

Hodiny na mém Iphonu zobrazovali čas něco málo po sedmé hodině raní, když autobus nečekaně změnil směr z hlavní silnice. Při pohledu z okna mi to bylo jasné. Tohle místo znám. Dokonce velmi dobře. Několik dní jsem strávil na pláži, vzdálené jen pár desítek metrů od tohoto místa.

Autobus zastavil po pár desítkách metrů přímo před hlavní vstupní branou. Řidiči muselo být naprosto jasné, že v tuhle denní dobu bude jeskyně zavřená, což jak se po chvíli potvrdilo, taky byla. Jednalo se z jeho strany o laciný trik - pomoci nám turistům od peněz, které jsme měli podle jeho zbožného přání utratit za místní výrobky z kamene. On aby nepřišel zkrátka, dostává za svoji ochotu provize od stánkařů. Nejedná se o nic neobvyklého. Podobně je tomu například i u občerstvoven a podobně. Nakolik se mu záměr vydařil, je otázkou. Většina cestujících raději zvolila variantu spánku. Těch co nás opustilo autobus, byla pouhopouhá hrstka.

Zatímco ostatní dospávali, já jsem se šel podívat, co že se tu za ten rok změnilo, či nezměnilo...

První z věcí, které se nedalo nevšimnout, byl jakýsi výtah někam nahoru na skálu. Po něm tady před rokem nebyla ani stopa. Když jsem popošel o několik desítek metrů, byl jsem "doma". Výtah vede k jednomu ze svatostánků. No vida, poutníci již za několik týdnů nebudou muset zdolávat stovky příkrých schodů. Zaplatí pár Dongů a za okamžik jsou na místě.

Možná je tenhle výtah praktická věc, ale na druhé straně je to s odpuštěním opičárna. Atmosféra onoho místa, je jaksi pryč. Ještě chybí nějaká betonová nádrž s labutěmi (myslím ty na lidský pohon), a je to kompletně vietnamské.

Výtah někam k nebi.

Až po pár metrech bylo vidět, kam že to vlastně vede.

Probíhají poslední dodělávky a pak to pofrčí....

Skutečně je mírně nakloněn a kopíruje skálu.

Vyjma výtahu bylo vše při starém. Procházel jsem se uličkami a nakukoval do dílniček, kde se již (i přes tuhle ranní hodinu) čile pracovalo. Zašel jsem i do jedné "staré známé"  kavárničky na lce kafé. Tam na mě čekalo velice milé překvapení. Paní si mě totiž pamatovala. Tentokrát jsem si s ní, narozdíl od minule, mohl popovídat. Když jsem do této kavárny chodil na kávu při mé první návštěvě, tak jsem vietnamsky neuměl vůbec nic.

Jednalo se o velice milé a příjemné setkání.

Během těch pětačtyřiceti minut co jsme parkovali, jsem nafotil několik fotografií, na které se nyní můžete podívat.

V okolí se čile vyrábí. A z čeho jiného, než právě z mramoru.

Spodek ohromných několika metrových soch,

a jejich pokračování.

Na tomto snímku si prosím všimněte mého odrazu.

To bílé za mnou, je podstavec, který můžete vidět o dva snímky nahoře.

K mání jsou i jiné rozměry.

Například jako v tomto případě od velikosti běžného Evropana,

až po ty nejmenší...

Člověk se nestačí divit, co všechno se dá vykouzlit z jednoho kusu "šutráku".

A další s dílen.

A nějaký ten výsledný produkt.

Tenhle oltář se od těch běžných liší v nabídce.

Nastupuje Heineken a Pepsi...

Vstup do jediné veřejnosti přístupné jeskyně.

A náš autobus.

Jednoznačně nejluxusnější v kterém jsem ve Vietnamu jel !!!

Počkejte až uvidíte ten, co jsme v něm jeli 600 km z Da Nang do Nha Trang...

Takhle to vypadá uvnitř autobusu.

Systém lehátko - ulička - lehátko - ulička - lehátko.

My jsme spali až do Hoi An na zadní pětce dole. Na posledních necelých sto kilometrů na místě, které vidíte sami.

Důvod proč tomu tak bylo? Protože i když jsme jeli stále tím samým autobusem, museli jsem si zakoupit dva lístky.

Jeden ze sedmi kopců.

Je to trochu zvláštní pohled, protože několik desítek kilometrů okolo je naprostá rovina.

A tohle už je Da Nang.

Tam se podíváme v nějakém z příštích příspěvků.