Zelené peklo a nádhera zároveň - VietnamTravel

Tropické lesy mi svojí dokonalostí magicky přitahují již od dětských let. Pokaždé při zhlédnutí nějakého dokumentu z podobného prostředí, jsem byl čím dál tím více odhodlanější udělat vše proto, jen abych mohl vidět tohle jedinečné přírodní představení na vlastní oči.

Později se fáze snění přeměnila v realitu. Navštívil jsem oblast amazonského deštného lesa, deltu Orinoka a v neposlední řadě i tropické lesy Asie. I když jsou tyto místa od sebe vzdálená tisíce kilometrů, mají několik prvků společných.

Barva

Zelená v desítkách odstínů. Od té hráškové, až po sytě tmavou, která má hodně blízko k černé. Červená v podobě květů a žlutá na motýlích křídlech. I ten nejminiaturnější kvítek se vyjímá v záplavě zelené jako drahokam. Sytost barev je pro zachování druhu alfou a omegou všeho - když červená, tak maximálně křiklavě.

Neprostupnost a dusno

Naivně jsem si myslel, že vstoupím do lesa a budu se kochat. Není tomu tak ani náhodou. Terén je nepropustný. Přirovnat se to dá snad jen v uvozovkách ke křoví tvořeném šípkovými keři. Vlhký, těžký, teplý a vůní půdy prosycený vzduch, má silně unavující účinky. Takový skleník, který známe z letních dnů kolem desáté hodiny raní. Mačeta, odhodlanost a pevné nervy jsou nezbytnou součástí, bez kterých se v žádném případě neobejdete. Stejně tak musíte počítat s všudypřítomným bahnem, vlhkem a kluzkém povrchu. Každá rostlina, každá liána, každý kořínek je pokrytý nějakými trny, háčky a dalšími vychytávkami. Jako bonus navíc přidávají pevnost a odolnost ocelového lanka. Prodíráním se takovýmto porostem přináší drobné škrábance a oděrky, které společně s potem lákají na tělo další nepříjemné návštěvníky v podobě hmyzu.

Hmyz, savci a ptáci

Pokud nenavštívíte některý z parků či rezervací, neuvidíte skoro nic. Ptáci jsou všude slyšet, dokonce mnohdy tak blízko, že si říkáte "musí tady někde být", ale není. Respektive je, ale dokonale skrytý v bujné vegetaci. Podobné je to se savci. Opice se jen mihnou v korunách stromů, a jediné co stačíte zaregistrovat je jejich hluk, zapraskání větví a zvlnění listů někde vysoko nad vámi. S ostatními zástupci živočišné říše je to mnohem a mnohem horší. Pouze úzké cestičky, případně otisk stopy v bahně dávají tušit, že tu také něco žije. Snad jediného, čeho si člověk užije do sytosti je hmyz. Od komárů, přes pijavice, mravence a další kousající a štípající havěť. Naopak motýli, kudlanky, můry, housenky, pavouci a jim podobní, jsou velmi příjemným zpestřením, které dají alespoň na chvíli zapomenout na zelené peklo.

Šero

V deštném lese dopadají k zemi pouhé 3% denního světla. Právě šero a mnohdy až skoro tma, je dalším ze společných prvků. Jakákoliv nedůraznost, případně nevýraznost, se trestá trestem nejvyšším. Být šedý, nebo naopak pomalý v růstu, případně ve sběru potravy se rovná smrti. Probíhá zde každodenní neúprosný a nelítostný boj na život a na smrt. Tím dochází k jakési zrychlené evoluci a následné specializaci druhů. Tohle je na tom všem z mého pohledu nejúžasnější. Můra, která má sosák přizpůsobený pouze na jediný druh květu, či mravenec odkázaný na jeden druh houby, která je odkázaná na jeden druh stromu apod.

Tak takhle vypadá deštný les.

Takhle vypadá džungle, která je víceméně shodná ve všem výše popsaném (až na malé výjimky) na celé planetě.

Všechno je (ač to tak na první pohled nevypadá) tak úzce spojeno, že není v mých schopnostech zcela pochopit princip tohoto soukolí. Každý druh, každý rod tvoří pomyslný článek, který do soukolí zapadá s hodinářskou přesností. Jedna chyba, či jeden chybějící článek může způsobit poruchu celého stroje. V přirozených podmínkách dochází k poruchám samozřejmě celkem často, avšak vždy se jedná pouze o náhradu jednoho článku za článek zdravější, dokonalejší a lépe fungující. Takhle nějak to nejspíše fungovalo po tisíciletí.

Bohužel za posledních pár desetiletí nastupujeme na scénu my lidé se svými pilami a buldozery, ale i zdánlivě neškodnými sirkami a motykami. Svojí touhou nad nadvládou vyřazujeme zdravé a fungující články po desítkách. To je i pro takového giganta jménem tropický deštný prales velký problém. Ač se snaží hojit své rány seč mu síly stačí, vytrvalost a výkon dnešních strojů bude pro něj pravděpodobně hodně tvrdý oříšek.

Zatím bojuje, ale jak dlouho ...

Je to jako s autem, které také pořád jede, až se najednou zastaví. Paradoxně mnohdy vydrží i ty nejhrubší závady, a pak stačí jeden malý "bezvýznamný" mikročip, a je konec. Neudělá s tím nikdo nic.

Bohužel nějak podobně to probíhá i v deštných lesích po celém světě. Viděl jsem několikrát vypálená a vymýcená místa. Zároveň jsem také viděl indiány, kteří znají snad každou rostlinu a její následné využití jak při léčbě, tak v potravě. A nejenom indiáni, platí to obecně pro všechny národy žijící po staletí v těchto oblastech. Stěhování a kosmopolizace těchto kultur je nevratný proces. Mnohdy jsou vědomosti mezi těmito lidmi předávány z generace na generaci pouze ve slovní podobě.

Kolik odpovědí znají tito lidé na naše prozatím „neřešitelné“ otázky?

Namísto toho, abychom si je opatrovali do budoucnosti, nutíme je nedobrovolně opouštět svá přirozeného prostředí. Vymírají na předměstích měst v bídě, a jejich potomky se svojí naivní představou o lepším životě, se o podobné informace nezajímají.

Madagaskar například přichází o 8% původního lesa ročně. Tohle vražedné číslo musí být pro všechny alarmující. Lesy Srí Lanky a Bornea mizí nenávratně na úkor čaje a palmového oleje. Paradoxně proto, abychom mi v Evropě či USA zlevnili výrobu. Tyhle excesy jsou na první pohled směšné, na druhé straně reálné.

Vzpomínám si, jak jsme se pokoušeli zakomponovat například bavlník (či již zmíněný palmový olej), do krmných dávek skotu. Nikdo z nás si nepřipustil, co je to za nesmysl. Proč země, která je schopna vyprodukovat jak zelenou píci, obilí či kukuřici, nahrazuje tyto komodity za náhražky exotické. Důvodem proč tomu tak konkrétně v tomto případě je, je zcela prostý. Bioplynové stanice a fotovoltaiky. Jedna bioplynová stanice spotřebuje vše zelené v okruhu 70 km. Fotovoltaik naopak zabere zemědělskou půdu potřebnou pro pěstování zmíněných komodit.

Jaký efekt nám to přináší, vidí každodenně každý sám. Je to začarovaný kruh.

Vše se vším souvisí.

Pokud si sami včas neuvědomíme, co tím vším způsobujeme našim dětem a dětem našich dětí …

Raději nechci spekulovat.

Vietnam je na tom podobně.

Naprosto shodný průběh – těžba dřeva, následná těžba drahých kovů případně uhlí a vše končí betonem a domy. Rychlost jakou se zde staví, kácí a doluje si pohledem Evropana lze jen stěží představit. Na jedné straně nesmyslné zákony a vyhlášky, a na druhé straně neexistující stavební povolení s vyjádřením některého z úřadů životního prostředí. Je to chaos a zmatek nad zmatek. Chrání se zde pouze půda před skupováním zahraničních investorů (to nelze vůbec). Vlastnit půdu může pouze Vietnamec, a to po dobu maximálně 70 let. Následně si (po uplynutí doby) půdu znovu odkoupí, případně se jejím vlastníkem stává opět stát. Na koupené půdě můžete prakticky cokoliv. Vykácet, vypálit, rozkopat jak je libo. Pokud na ní nebudete chtít stavět nějaké velké průmyslové stavby, máte náruč otevřenou.

Jedinou výhodou, která podobné excesy brzdí je finanční situace lidí. Drtivá většina si kupuje půdu pro obživu rodiny. Znamená to, že se zadluží celá rodina a následně svými produkty vypěstovanými na pozemku splácí půjčku a z přebytků jsou živy. Vietnam ale finančně sílí. Finanční situace se zlepšuje, kupní síla roste. Není to otázka desetiletí, nýbrž roků a Vietnam bude stát před problémem.

Opět pouhé spekulace...

Pojďme zpátky k tématu.

Můj vztah k lesům tropického pásu jsem dostatečně popsal hned v úvodu. Proto nikdy nevynechám  byť jen jedinou příležitost k navštěvě těchto míst.

V pondělí jsem byl pozván na návštěvu 15 ha soukromého lesa, vzdáleného necelých 80 km od mého domu. Dostatečný důvod, proč místo navštívit. Nemyslíte? Rozhovor obsahoval ještě dodatek „mám pro tebe jeden návrh“.

Vietnamslých návrhů jsem zde slyšel tolik, že mi podobná slova nechávají naprosto klidným.

Z oněch 80km se nakonec vyklubalo pěkných 110km a ještě navíc skoro 10km trip pěšky na místo. Jediné co klaplo podle plánu bylo to, že na mě přítel ráno čekal na smluveném místě. Společníkem na cestu mi byl anh Loc, protože i on byl pozván. Pozván byl zejména proto, že zde platí za znalce pro vytipování vhodného místa na těžbu zlata.

Abychom nešli jen tak na prázdno, vyfasovali jsme každý i nějaký ten nákup. Já jsem kupříkladu nesl asi deset párů holínek, baterie a dalších pár drobností. Anh Loc na tom byl hůře. Nesl několik krumpáčů a lopat. Přeci jenom jsem byl host, a tak jsem měl i jisté výhody. Další kdo se s námi vydal do kopců, byl kůň. Ten na tom byl ze všech nejhůře. Ačkoliv jsme na tom byli se svojí tělesnou váhou tak nějak na stejno, nesl toho na svých zádech o poznání víc než já. Byl obtěžkán barely s benzínem. Bez benzínu se nedá pracovat – nefunguje agregát a následně ani zbíječka.

Cesta lesem byla překrásná. Ovšem to nejkrásnější na mě čekalo na samotném jejím konci.

Ranč s provizorními příbytky kopáčů. Všude kolem pobíhali slepice a vietnamská prasátka. Zde jsme zanechali část nákladu a udělali si zastávku na čaj. Mezitím co jsem se kochal přírodou a pitím čaje, Anh Loc společně s kopáči prováděli průzkum zkušebních sond. Celé jim to zabralo cca hodinu, a tak jsem se mohl dostatečně seznámit s místem okolo.  

Pokračovali jsme dál do kopce na druhé stanoviště. Tam je hlavní osada celého pozemku. Veškerá hornina vytěžená v prvním táboře se vozí sem nahoru, kde se dále zpracovává. Konkrétně mele a následně rýžuje. Jsme téměř na samém vrcholku kopce s úžasným výhledem do krajiny. Usedáme na terasu a obědváme s výhledem do krajiny. Kombinace zvuků lesa a jídla je naprosto dokonalá. Ptáci zpívají jako o život a v korunách poskakují opice. Motýli jsou všude. K jídlu máme naservírované maso lesa a různé plody a trávy, které jsem neznal. Za zmínku snad stojí polévka z červeného květu banánovníku (neviděl jsem ho jinde než v lesích) s buráky. To je opravdová labužnická delikatesa. Grilované maso vietnamského pašíka a kuřete prožitek doladilo k dokonalost. Jistě že nemohla chybět rýžová vodka.

Nezapomenutelný zážitek.

Vstup do šachty - osvíceno bleskem.

Zatímco se většina věnovala průzkumu zkušebních výkopů, já jsem nedělal nic. Jen tak jsem seděl, popíjel čaj a pozoroval všechnu tu krásu kolem. Z rozjímání mi vyrušil, až zvuk motorové pili. V okolí pár chlapů z osady provádělo těžbu dřeva.

Celé odpoledne jsem se jen tak potuloval po okolí a pozoroval - je to úžasné místo.

Takovéto mozaiky dovede vykreslit příroda na kmeně bambusu.

Dostal jsem nabídku na přespání. Bohužel jsem se musel vrátit zpátky, protože mi čekala práce. Nicméně i tak se jednalo o jeden z nejpříjemněji strávených dnů za celou dobu co jsem ve Vietnamu.

Jak jen budu mít trochu více volného času, vrátím se zpátky ale ne na den, nýbrž na několik dní.

Pohled na dané místo (A).

Google maps 1:200 000

Můj přítel, který pozemek vlastní je vysokoškolský profesor. Po úmrtí své ženy prodal dům ve městě a koupil pozemek v lese. Praktikuje dvojí život. Přes týden učí na vysoké škole, a o víkendu žije zde v kopcích.

Jak sám řekl,

splnil si svůj sen.

Poslední vesnička a pak už jenom les...

Za jedním z těch kopců to někde je...

Poměrně rarita. Tohle jsem ve Vietnamu ještě nikdy neviděl.

Abych se vrátil k tomu, co mi slíbil projednat. Nabídl mi, jestli bych se nechtěl spolupodílet (spoluvlastnit) na jakési mini rezervaci. Údajně je motivován podobným projektem z Malajsie.Těžba zlata by měla pokrýt počáteční náklady. Nejedná se o nikterak přemrštěnou částku (několik tisíc dolarů), ale pro mě je to momentálně nepředstavitelné spolufinancovat. Nevím možná se najde někdo z EU, případně z řad čtenářů, kdo by byl ochoten se spolupodílet. Z mého pohledu se jedná o velmi zajímavý námět k zamyšlení. A nejen pro milovníky přírody. Celý projekt by se dal mimo jiné i celkem slušně využít pro malý ekobusiness - birdwatcher, foto apod.

Jak to nakonec dopadne, a co všechno to bude obnášet nevím. Vše potřebné probereme v klidu, jen jak přijedu na delší návštěvu.

Hoďte po mě sněhovou kouli please...

Na závěr jedno video, které snad částečně naznačí, o čem jsem celou dobu psal.