Jak jsme chytali kobry - VietnamTravel

Kobří svlek.

Celkem běžná květnová středa. Od samého rána ukazuje slunce svojí sílu a na digitálním teploměru v největší místnosti domu svítí číslice 36,8 °C. Při pohledu skrze zamřížovanou díru ve zdi pyšnící se skvostným názvem okno vypadá venku vše jako by nežilo. Jediný lísteček se nepohne, dokonce ani motýli nelétají. Cikády, cvrčci a další zástupci hmyzí říše mlčí. Sedím na terase zalitý lepkavým potem, piji horký silný čaj, a zoufale pozoruji vrstvu prachu na stojících lopatkách ventilátoru. Hlavou se mi honí myšlenky, k čemu že jsou všechny ty pračky, ledničky a čerpadla, když jejich přívodní kabely končí v hluchých krabičkách na zdi. Jsme jako víceméně tradičně opět bez proudu. Každý kdo má jen špetku rozumu, se snaží pohyb minimalizovat pouze na ten nezbytně nutný. Z rozjímání mě vrací do reality mámin hlas, že je potřeba rozdělat oheň, aby mohly uvařit rýži a jídlo k obědu.

Jako by toho tepla nebylo málo.

Líně se plahočím do tmavé místnosti k otevřenému ohništi. V černé kuchyni je nedýchatelně a po zdech stéká černý dehet. Rozdělávat oheň v tropech, kde je všechno vlhké, a kde z mého pohledu vůbec nic nehoří, je alchymie. Alespoň pro mě. Učím se rozdělávat oheň roky, ale stále jsem to nějak nepochopil. Místnost se po několika nezdařených pokusech plní štiplavým kouřem, bohužel plápolající ohýnek i nadále zůstává pouze mým snem.

Je to pokaždé stejné. Zkrátka mi to nejde!

Nic na situaci nemění fakt, že bambus by měl být suchý, protože v noci nepršelo. Z trápení mě vysvobozuje manželka Huong, která přebírá můj rozpálený zapalovač. Naskládá (z mého pohledu nahází) bambusové klacíky do jakéhosi kruhu, do středu trochu suchého lupení, škrtne a dutou metr dlouhou bambusovou trubkou zafouká na ta správná místa. Za necelou minutu není po kouři ani památky a v ohništi plápolá červený plamen.

Celou akci zakončuje Huong pohledem, ze kterého by i nezasvěcenému muselo být jasné, co si o mě myslí.

No co, náhodou se ti to povedlo. A co má být... snažím se trochu ješitně alespoň sám před sebou omluvit svojí neschopnost.

Po obědě přichází na řadu odpočinek spojený se spánkem. Ve dnech bez proudu se nedá spát na roštové posteli. Je to dáno jednak tím, že postele jsou vždy u zdi v rohu místnosti a pokud se někde vzduch vůbec nepohne, tak je to právě v těchto místech. Zadruhé, rohož na dřevěném roštu na opoceném těle docela slušně štípe. Já s Huong máme speciální matraci, která je ovšem do neklimatizovaných místností v letních měsících naprosto nepoužitelná. Po několika málo dnech tepla a vlhka se madrace v hodnotě dvou stovek dolarů s nejmodernějším odpružením, odvětráním a já nevím s čím vším ještě, změní v plesnivou houbu. Spí se tedy mezi vstupními dveřmi na zemi, na dlaždicích, které alespoň trochu chladí. Společně s ovíváním se jedná o jedinou možnost, jak teplo přečkat.

Abych nepsal blbosti, existuje ještě minimálně jedna možnost, kterou používá celá jižní polovina země, ale na severu se často nevidí. Přemýšlel jsem o tom jak je to možné, když jsem jí praktikoval v přímořské pouštní oblasti Binh Thuan a posléze každodenně na ostrově Phu Quok s Václavem k maximální spokojenosti. Onou možností je, jak již asi správně tušíte, houpací síť. Odpověď na to, proč není houpací síť na severu tolik oblíbená, jsem pochopil po třech minutách, co jsem síť zavěsil mezi stromy na zahradě. Je za tím hmyz, hlavně pak komáři. Nehledě na to, zdali je léto nebo zima. Jakmile ulehne člověk do houpací sítě, může na odpočinek (nemluvím o spánku) zapomenout. Ze všech stran se pro komáry stanete terčem snadného přísunu potravy. Pokud člověk není vysloveně masochista, případně soutěžní typ v disciplíně jak dlouho a kolik decilitrů krve vydrží obětovat, hodně rychle tuto metodu odpočinku pustí z hlavy. Proč tomu tak je na severu, a proč ne na jihu Vietnamu, přesně nevím. Napadá mě snad jen to, že sever jsou subtropy, a jih tropy. I když na obou místech bude na teploměru stejná teplota, pocitově bude určitě tepleji na severu. Připočítáme-li k tomu vlhkost, kopcovitost a mnohem bujnější vegetaci, nastane to co mnozí z vás zažili - přesycenost vzduchu vodou.

To se projevuje tím, že voda stéká po zdech místnosti a dlažba na podlaze se mění v kluziště, které se po dalších 1-2 dnech přeměňuje pro změnu v offroad (nanese se bahno zvenku). Nejhorší na tom všem je, že na vysušení nepomáhá žádný hadr ani ventilátor.

Musí se zkrátka čekat!

Rozepisovat se o tom, že během této vlhkosti je všechno oblečení mokré a zanedlouho porostlé bílou plísní, je nošením dříví do lesa.

Zkrátka a jednoduše, pokud se nechce člověk zbláznit, musí se s tímto jevem naučit žít!

Všichni spokojeně spí, ale mě to zkrátka nejde. Nehledě na mnohaletý trénink mě dlaždice stále tlačí. Je to sice o 80% lepší než na začátku, ale pokud nejsem vysloveně hodně unavený, tak na dlaždicích neusnu. V pátém, šestém a sedmém měsíci je také problém s vodou. Ne že by tolik nepršelo, naopak prší vydatně, nicméně jinak. Jedná se o krátké prudké deště, jejichž intenzita má mnohdy devastující sílu (lámání větví, strhávání el. kabelů...) , během nichž sice spadne velké množství vody, ale bohužel právě v zachycení tak silného přívalu vody v krátkém časovém horizontu je problém (neříkám že to nejde - okapy, nádrže atd.). Studny zůstávají nadále prázdné nebo naopak zaplněné bahnitou vodou. S tímto problémem bojují všichni, kteří nejsou napojeni na vodovodní řád. Pokud se ve studni nějaká voda přeci jen zachytí, je nutné ji co nejrychleji (než se stačí vsáknout) vyčerpat do zásobníku na střeše (v asijských zemích se praktikuje samospád). Když ovšem zrovna není elektřina, což je mimochodem velice pravděpodobné (silná bouřka s větrem ulámou větve), máte smůlu. Většina vody se vsákne do půdy a zbytek rychle odteče. Celá oblast se během několika málo minut promění do stovek potoků, potůčků a říček. Vše je na pár hodin pod vodou. Naštěstí je absorbční schopnost půdy neskutečná. Za pár hodin po dešti, by jen málokdo poznal, že pršelo. Každá rodina řeší problém s vodou v rámci svých možností, jak jen nejlépe dokáže. Ti co na to mají, si nechají vodu přivážet v kubíkových cisternách zapřažených za motorkou. Ostatní chodí/jezdí pro vodu několik kilometrů a v neposlední řadě jsou tací, kteří mají štěstí a bydlí u lesa. K této skupině patří naše rodina. Necelý kilometr džunglí je skála, ze které pučí voda i v období největšího sucha. Dvě rodiny se před mnoha lety domluvily, a pod jedním takovým místem vytvořili malou studánku, do které důmyslným systémem drážek ve skále z každého pučícího místečka vodu shromažďují. Dvakrát denně nakape minimálně 25l vody. Nejedná se o žádné závratné množství, ale důležité je, že vodu vůbec máme. Těchto 25 litrů musí stačit pětičlenné rodině na pití a vaření, na mytí a v neposlední řadě i na praní.

Zpátky k tématu.

Nemohu na dlaždicích usnout, tak beru dva džbery, vahadlo (rozštípnutá bambusová tyč přes rameno, na jejímž každém konci je zavěšený náklad) a vyrážím do džungle pro vodu. Důležité je donést domů co možná největší  množství vody, kterou člověk v lese nabere. Což není z počátku vůbec snadný úkol, protože kluzká cestička džunglí skrývá šílené množství zákeřných nástrah. Dovolím si tvrdit, že za ty měsíce každodenního trénování, jsem v tomto oboru mistr. Znám na cestě každý kořen, kámen, či liánu.

Po mém příchodu domů je vše při starém. Stále všichni spí. Sedám si opět na terasu, popíjím čaj a zanedlouho klimbám. Vůbec jsem nezaregistroval, že se mezitím Huong probudila a prošla kolem mě do kuchyně. Jekot, který spustila nedlouho poté, se přeslechnout nedal. Dva hadi, z nichž jeden má být hodně velký, se po jejím příchodu do kuchyně přesunuli z normální kuchyně (pravá kuchyně, která je nicméně hodně podobná té černé) do kuchyně černé. S hady přicházíme v tomto ročním období do styku prakticky každý den, a proto jsem neprojevoval žádné známky zvýšené aktivity. Celkem v klidu se jdu na ty její "obry" podívat. Ovšem to co jsem uviděl zmizet pod haldou dřeva a všelijakého bordelu určeného ke spálení, mě definitivně probralo a nahnalo husí kůži po těle. Lépe řečeno, moc nechybělo, a na krásných červených kraťasech značky Adi (jedná se o vietnamskou pobočku světoznámé firmy) přibyl vedle tří bílých pruhů ještě jeden pruh hnědé barvy.

Pod dřevem zmizely dvě kobry, z nichž jedna (samice) byla opravdu slušné velikosti.

Co teď?

Nenapadlo mě nic chytřejšího, než vysadit jednu polovinu vstupních dveří do kuchyně, a přehradit jimi přístup do černé kuchyně. Nápad možná dobrý, ale půlmetrová překážka nemůže být pro hada takovéto velikosti žádný problém. Druhým mým nápadem bylo, že žena bude u dveří hlídat s klackem a já si skočím pro foťák, abych si je mohl zvěčnit. Nestačil jsem doběhnout ani do půli dvora (pár metrů) oddělující náš dům od kuchyně, když byla Huong z kuchyně jedním skokem na dvoře také. Větší z hadů se podle toho co říkala postavil a vyrazil (pravděpodobně v pudu sebezáchovy) k jedinému únikovému místu, kterým byli zmíněné dveře a zmizel v kuchyni za jedním ze sil s rýží.

Bylo po focení.

Mezitím už byl zburcovaný celý dům a máma s telefonem u ucha (nerozumím tomu, do té doby neustále bez kreditu) volá hadaři. Tomu se původně do akce moc nechtělo, protože byl právě v té době "v nejlepším" na svatbě. Ovšem to jen do té doby, než se dozvěděl, o jak velkého hada se jedná. V ten okamžik seděl na motorce a byl na cestě směrem k našemu domu. Následující cca půl hodinu, než hadař dojel, jsme plnili jeho pokyny, které dostala máma po telefonu.

Jeho rozkaz zněl jasně!

Stát přede dveřmi kuchyně a dělat rámus. Což jsme plnili na 100%, rámus dokonce možná na 120%. Musím se přiznat, že to byla docela dlouhá půlhodina.

Byl jsem zvědavý, s jakou technikou přijede muž vyzbrojen. Když jsem uviděl strejdu v žabkách s jutovým pytlem hozeným přes řidítka, musel jsem se rozesmát. Buď musel být ze svatby ožralý nebo se musel zbláznit.

Nezbláznil.

V klidu zaparkoval fichtla do stínu, požádal o nějaké světlo, vyzul se, a než jsem se stačil vzpamatovat, stál v šeru černé kuchyně mezi všemi těmi klacky a hledal jednu z kober.

Pan hadař. Nenechte se zmást jeho oblečením, na svatby se chodí na vesnicích rovnou z pole.

 Vyklízení černé kuchyně.

Neváhal jsem ani sekundu a byl jsem zpátky s foťákem.

Nastala fáze vynášení všeho dřeva ven na dvůr.

Snažil jsem se nepřekážet Huong a mámě v jejich práci a tak jsem vylezl hrdinsky na pračku. Na tomto místě jsem byl v relativním bezpečí a mohl jsem se soustředit na nepromarnění záběru.

Záběr jsem pochopitelně promarnil.

Dlouhé minuty "nic nedění" otupily mojí pohotovost, a když jsem to nečekal, menší z hadů vystřelil ve zlomku sekundy ze suchých bambusových větví ke zdi a zmizel v jediné díře pod podlahou. Jak se tam dokázal napasovat, mi není dodnes jasný. Díru vyhrabali potkani, a nebyla nikterak malá, což jsme zanedlouho poté zjistili poklepáním podlahy. Pod její velkou částí byl slyšet dutý zvuk. Můj nápad na její rozkopání (slupka betonu max. do 5cm), neprošel. Naopak prošel tátův nápad, který se díky tomu že nemá nohu, účastnil akce pouze jako pozorovatel z terasy domku.

Díru rychle zabetonovat.

 Máma vyzbrojená ochrannými pomůckami při vynášení klacků.

 Sem do té díry samec zalezl.

A tím kdo bude betonovat, budu já.

Když jsem nabíral do vědra písek, tak jsem narazil v hromadě písku na vejce. Pravděpodobně se jedná o nějakého zástupce rodu Guttata. Uvidíme za dva měsíce, co se z nich vylíhne. Huong umíchala beton, a na mě čekalo to, čeho jsem se nejvíce obával.

Betonování.

Vejce nalezená v písku.

 Inkubátor.

 Už se míchá beton.

O ostrahu se postarala moje žena, která stála na lavičce pár decimetrů ode mě, v jedné ruce držíc mačetu a v druhé železnou trubku. Než jsem se pustil do betonování, neodpustil jsem si směrem k Huong důrazné upozornění, že mám dvě ruce a že je chci mít i po betonování. Beton jsem naházel z dostatečné vzdálenosti lopatou, ale pak jsem musel vzít do ruky lžíci a práci dokonat. To znamenalo nacpat do díry kameny, upěchovat je betonem a nakonec zarovnat a zahladit. Nevybavuji si nikdy předtím, že bych vědomě byl tak blízko možnému nebezpečí jako právě nyní. Nevěděl jsem jak daleko je hlava hada od díry, ani to, jak se zachová až zjistí, že se mu jediný únikový otvor zaplňuje betonem. Z dnešního pohledu mě oněch pár minut přijde lehce úsměvné, ale v danou chvíli jsem měl opravdu velký respekt.

Práce byla zdárně ukončena, a co víc, Huong mě stačila i vyfotit.

Kobra byla nadobro pohřbena pod podlahou naší černé kuchyně.

Mezitím co jsme se ženou betonovali, se za zdí jen pár metrů od nás odehrával odchyt většího z hadů. Zbývalo přeházet pár posledních metráků rýže, aby se daly odtáhnout plechové obruče tvořící silo (50 cm vysoké a metr dvacet široké plechové kruhy skládající se na sebe). Usoudil jsem, že to bude ještě dobrých pár minut trvat a mám tak chvíli čas na omytí prachu a potu z mého těla.

Moje domněnka se zanedlouho ukázala jako fatální chyba.

Mezitím co jsem se nahý na zahradě u kýble s vodou mydlil nepěnivým šampónkem, slyším že se v kuchyni něco děje. Máma volá, že potřebují rychle pytel. Natahuji na sebe kraťasy a jsem v momentě s pytlem v kuchyni, kde uprostřed místnosti stojí bosý hadař a v pravé ruce drží těsně za hlavou kobru, jejíž druhá polovina těla je stále ještě ukryta za jedním ze sil. Žena společně s mámou a Lilien jsou dávno v bezpečí na druhé straně zahrady.

V kuchyni jsme pouze my dva a kobra.

Dokonce i potkani, které jinak nic nedonutí opustit kuchyni, pro tento okamžik vyklidili pole.

Poprvé v životě jsem nucený vzít do ruky opravdovou divokou kobru delší jak půl metru. Není zbytí, protože jí musíme vytáhnout a nacpat do pytle.

Zažívám bez přehánění něco, co daleko překonává potápění v hejně třímetrových žraloků. Stačí jedna jediná drobná chyba, had se vysmekne a zbývá nám posledních max. 20 min. života v ohromných bolestech spojené s dušením (kobří jed napadá mj. dýchací systém). Naštěstí pan hadař nedělá tuhle práci poprvé. Zatímco já (ač se sebevíc snažím na sobě nedat nic znát) umírám strachy, bosý chlápek je naprosto v klidu. Kobra je celou svojí délkou venku na kuchyňské podlaze a můžeme si jí společně prohlédnout v celé svojí kráse. Volám na ženu, aby přiběhla s foťákem, který aktivně mezitím co jsem se koupal, někam odnesla.

Beznadějně.

Zaběhl jsem do domu, ale jediné co jsem našel, byl dceřin šíleně upatlaný Ipad. Pořizuji v rychlosti tři snímky, z nichž jsou dva totálně rozmazané způsobené šerem, pohybem a na čočce zaschlou směsí slazeného mlíčka se sušenkami.

Na víc není čas.

Než jsem se rozkoukal, je kobra díky perfektní technice zavázána v pytli a pan kolega spokojeně nasedá na motorku, děkuje a odjíždí.

Do dnes jsem se od tchyně nedozvěděl, jak byla kobra těžká. Pokud jí neprodala pod cenou, mohlo by se jednat při cca 5-6kg (cena za kg 50-60 USD) o docela slušnou částku.

 Ulovená samice.

Kobry.

Kobry jsou v severním Vietnamu velice častí hadi, ale to vůbec neznamená, že se s nimi potkáte. Ti největší jedinci žijí skrytě a převážně nočním životem v lesích pod kořeny padlých kmenů, v jeskyních apod. kde např. loví ostatní hady a ptáky. Ovšem stejně tak žijí v těsné blízkosti lidských obydlí (někdy opravdu hodně blízko). Důvod je prostý. Dostatek potravy, kterou tvoří z větší části velké žáby a potkani. Nezřídka slepičí vejce, kuřata či dokonce slepice. Všechny zmíněné pochoutky nabízí každý vesnický domek v nepřeberném množství. Zvláště pak žáby, kterých jsou v letních měsících tisíce a konkrétně náš dům je jimi doslova zavalen. Potkani jsou kapitolou sama pro sebe, a zaslouží si samostatný článek, pro který mám dávno vymyšlený název - Jak se žije s potkany. Potkan je bez velkého přehánění pro venkovský dům častější, než moucha v bytě Evropana.

V severním Vietnamu kobry zimují od listopadu do března a koncem května, v červnu (výjimečně v červenci) se páří. V tomto období je největší šance zahlédnout dospělého jedince během dne, viz. tento článek, kdy se pářili prakticky v pravé poledne. Následují cca dva měsíce (v závislosti na počasí, teplotě) se z vajec vylíhnou malé 20-25 cm velké kobřičky, které jsou hned od narození stejně jedovaté jako jejich rodiče. Právě tohle období je nejrizikovější. Po zahradě jich může být hned několik desítek, a případný kontakt, či šlápnutí na hádka může být velmi snadné. Podle toho, co jsem vypozoroval na našich pozemcích, se během měsíce situace srovná do normálu. Proč tomu tak je, nevím. Hodně z nich nepřežije, protože je lidé pozabíjejí (mladé kobry jsou aktivní i přes den), možná že se sami mezi sebou sami zredukují, opravdu nevím.

Kobří jed není zdaleka tím nejjedovatějším. V severním Vietnamu žije mnohem početnější hadí druh , jehož jed je 5x silnější. Jedná se o nejběžnějšího jedovatého hada, který žije převážně v rýžovištích. Na rozdíl od kober je velmi "pomalý" a hlavně je pestře zbarvený, čímž se nechá jen stěží přehlédnout.

 Na pozemku mám také minimálně jednu dospělou kobru. Právě v této době je uvnitř obtočena kolem svých vajec a čeká, dokud se potomci nevylíhnou. Po celou dobu noru neopouští, nežere, pouze a jen hlídá.

Malá poznámka na závěr.

Zajímal jsem se proč je zrovna tady u nás tak velký výskyt hadů (a nejen jich). Dozvěděl jsem se z různých zdrojů pokaždé stejnou odpověď. Nemohu stoprocentně potvrdit, zdali je tomu skutečně tak, ale mohlo by na tom něco být.

V blízkosti místa kde bydlím je hlavní křižovatka spojující téměř celý sever do jedné cesty směrem na Hanoj. Spojují se zde silnice z Lang Son, Bac Kan, Cao Bang, Lao Cai (SaPa). Nedaleko od této spojnice je velká budova strážců se závorou přes silnici, do jejichž rukou se zadržená zvířata dostávají. Oni je údajně vypouštějí za onou budovou zpět do volné přírody. A to je právě ten les, u kterého bydlíme.

Pouze po těchto silnicích se mohou pašovat zvířata do Hanoje a dále na jih. Pochopitelně existují i jiné menší cesty, ale na těch je provoz nulový, a ochránci mají hned několik pointů na každé z nich.

Určitou logiku to má.