Hospital - VietnamTravel

S tím mým krátkým popisem nemocnice jsem si „dal“. Mnozí z·těch, se kterými nějakým způsobem komunikuji (Skype, e-mail) se mi ptají stále dokola - jak že to tam vypadá, … musíš být chudák apod..

Krajská nemocnice v Thái Nguyên.

 

Abych celou věc postavil na pravou míru, pokusím se v následujících řádcích popsat nemocniční zařízení v našem krajském městě Thái Nguyên.

V prvé řadě je dobré vědět, že v žádném případě není mým cílem si stěžovat. Stejně tak se nesnažím o sebemenší senzacechtivost. Pokusím se pouze o jakési nastínění pomocí fotoaparátu.

Zamyšlení nad zdravotní péčí v EU a potažmo v ČR versus Vietnam nechám na každém z Vás.

 

Vítejte.

Jediný nápis v AJ.

 

Prostě to tady tak je. Nic na tom nezměním, i kdybych se na hlavu postavil. Všechno je spojené se vším. Stejně tady jako všude jinde. Peníze, ač se to někomu líbí nebo nelíbí, hrají hlavní roly ve všech službách. Ať jste v Čechách, a nebo třeba na Papui. Pravda, jejich výše se liší stát od státu, ale vždy je potřeba se na to dívat z pohledu finanční situace daného člověka v dané zemi.

Vietnam je co se týče zdravotní péče, a to i té „základní“, poměrně hodně drahý. Všude jsem se mohl setkat s tím, snad s jedinou vyjímkou evropských zemí (asi nejštědřejší zdravotnický systém na světě), že situace ve zdravotnictví si je hodně podobná. Onemocnění a úraz jsou vždy velký zásah do rodinného rozpočtu. Venezuela, Kolumbie, stejně jako většina asijských zemí jsou toho zářným příkladem. O Africe se nemá smysl ani zmiňovat, protože tam je situace ještě mnohonásobně tragičtější.

Přemýšlel jsem, jak takové jedno zdravotnické zařízení co možná nejlépe zachytit. Jestli fotografovat lidská neštěstí a utrpení, případně zcela obráceně fotografovat pouze to pěkné. Podle mého názoru jsou oba přístupy scestné. Přijde mi krajně neetické zachycovat osobní tragédie. Stejně tak si myslím, že dělat něco hezčího, než ve skutečnosti je, také není nic dobrého. V neposlední řadě zde vstupuje na scénu nepsané (tedy alespoň doufám) pravidlo, že by se ve státních zařízeních obecně ( nemocnice, státní a stranické úřady…) nemělo fotografovat. Nejde o žádný komunistický výmysl, stejně tak vám to nikdo vysloveně nezakazuje. Pouze vás taktně upozorní, že nejste v ZOO, a chcete-li něco zachytit, tak pokud možno nenápadně. Alespoň takhle nějak mi to vysvětlil policista na ministerstvu zahraničních věcí. Na druhou stranu je to celkem logické. Zkuste si vzít do ruky fotoaparát a vyrazit směr poslanecká sněmovna, případně ministerstvo vnitra…

Jenom tak pro zajímavost. ZOO v Hanoi je něco, co se jen tak často nevidí. Kdo navštívil, ví své. Paní Kubišová by měla s největší pravděpodobností srdeční příhodu, a panu Srstkovi by se zježily vlasy, a to bez ohledu na to, že žádné nemá.

Respektuji jejich výzvy a fotoaparát maskuji svými rentgenovými snímky. Procházím nemocnicí a pokouším se nasávat atmosféru. Jde to překvapivě rychleji než jsem si myslel. Přiznávám, několikrát mi přeběhl mráz po zádech, ale to k podobným místům neodmyslitelně patří. Prošel jsem jí celou s jedinou výjimkou. A tou je oddělení dětí. Měl jsem tu čest ho jednou navštívil, a již tenkrát jsem si slíbil „never more“. Jednoduše jsem zkrátka nenašel odvahu. Jenom při vybavení vzpomínek se mi sevřel žaludek. Asi každý rozumný člověk pochopí o čem mluvím.

Nakonec jsem mojí návštěvu onoho zařízení pojal jako jakési nahlédnutí. Do jaké míry se mi to podařilo, můžete posoudit sami z následujících fotografií.

 

Vjezd do nemocnice.

 

Vlevo je příjezdová a v pravo odjezdová brána.

Po zaplacení patřičného peněžního obnosu rychle pryč...

 

Parkoviště je téměř kolem celé hlavní budovy.

Jak se můžete sami přesvědčit,

o zákazníky nouze není.

 

Pak se protáhnout další security...

 

a jsme přímo před vchodem.

 

Tomuhle pánovi, se musí předložit

veškeré papíry a peníze.

Pokud nemáte, Vaše cesta zde končí.

 

Vstupní vestibul překvapí svou

velikostí, čistotou a skoro až jakousi

evropskostí.

 

Zaplacení vstupního poplatku.

 

Zde se rozhoduje kam s Vámi.

To vše za dozoru přísedících (čekatelů).

Je neděle ráno, a proto zde sedačky zejí prázdnotou.

 

Někteří dostávají první pomoc přímo zde.

 

Hlavní budova z druhé strany.

Po pár metrech začíná jiný svět...

 

Všechny pavilony a budovy,

jsou propojeny otevřenými, ale zastřešenými chodbami.

 

Tady je to pěkně vidět.

 

Pohled ze zhora.

 

Na těchto "chodbách" se odehrává mnoho.

 

Slouží např. pro přepravu pacientů k operaci.

 

Jeden takový převoz v praxi.

Rodinný příslušníci se připojují.

Je to samozřejmé.

Zde platí pravidlo, že v nemocnici je vždy jeden člen rodiny neustále s pacietem.

Stará se o jídlo, pití, praní prádla... a v neposlední řadě asistuje při samotném zákroku.

 

Vše za provozu.

Jen o pár metrů dál, se čile buduje.

Můžete si všimnout ženy zednice.

Prakticky všechny podobné profese (stavba, asfaltování silnic, ale i např. svařování),

zde vykonávají ženy. Jejich fyzická zdatnost je skutečně obdivuhodná.

 

A další spojovací kapsa.

 

Jdeme do prvního z pavilonů.

 

První čekárna,

 

a první ordinace.

 

Pavilony mají jedno, nebo dvě patra.

Žádný výtah, pouze kluzké vlhké schody.

 

A jsme nahoře. Tedy ještě se dá jít na střechu.

Na střeše se mj. suší prádlo.

 

Jedna z chodeb.

Musel jsem vždy čekat až bude prázdno,

abych s fotoaparátem nebudil pozornost.

Na to úplně stačila moje barva pleti.

 

A takhle spí již zmíněný rodinný příslušníci.

 

Pacienti jsou všude. Tohle je například veřejná umývárna.

Vždy je jedna místnost pro celý pavilon vyhrazena

pro záchody, umývárnu, prádelnu a v neposlední řadě i vývařovnu.

Zkrátka opět vše v jednom.

Pochopitelně muži ženy dohromady.

Prolínání všech těch pachů... to je síla pro kterou neexistují slova.

 

Spí se i venku.

Jedno z nejlepších řešení.

Na pokojích, kde je vedle sebe natěsno 4-6 lůžek,

bývá 2x někdy i 3x více lidí.

Vše bez klimatizace, mnohdy i bez oken (tam se nedalo kvůli šeru fotografovat).

 

Jeden z mnoha diskuzních kroužků.

Pro příbuzné opatrovníky, musí být pobyt zde dlouhý.

 

Prát se bohužel musí i v nemocnici.

Znám to dobře. Sám peru prakticky obden. Jak jinak než v ruce :(.

 

Schodiště do přízemí.

 

Tady se dnes neoperuje.

Tedy alespoň momentálně ne.

 

Pohled do pokoje.

Železné postele a na nich rohože.

Toť vše...

 

Další pohled do pokoje.

 

A do třetice.

 

Schodiště.

 

Odpočívající, možná na zákrok čekající pán.

 

No comment...

 

A další ze sociálních zařízení,

o kterých jsem se zmiňoval o pár fotografií výše.

 

Kapacita lůžek je omezená, a pacientů mnoho.

Viděl jsem i tři pacienty na jedné postely.

 

Hospitalizovaným ženám mnohdy nezbývá nic jiného,

než si vzít potomka sebou.

 

Operační sál.

 

Lze vidět různé bizardnosti, jako právě na této fotografii.

Pracuje se všude i na chodbách.

Momentálně vypadl proud, tak rychlá oprava.

 

Detailnější pohled...

 

A chlapy sebou musí hodit.

Celá nemocnice je bez proudu. A nikde neslyším běžet centrálu.

Trvalo to dobrých 20 minut.

Docela by mi zajímalo, jak dopadl ten pacient z operačního sálu o pár snímků výše.

 

Myslím si, že toho bylo až dost.

Chci odsud pryč...

 

A vlajka si bezstarostně plápolá.

 

 

 

Přeji všem pacientům, aby světlo na konci chodby,

bylo pro všechny z nich světlem života.

 

A aby si hned za plotem,

mohli s chutí dát svoje oblíbené

Phở bò.